Starověké hvězdářství II.

Slunce - den, týden a světové strany

Pro naše prapředky bylo slunce největším nebeským tělesem.  Sluneční kotouč se každé ráno pravidelně objevoval nad obzorem, pak pomalu putoval oblohou a na konci dne opět mizel v neznámu. Dnes víme, že sluneční paprsky přinášejí světlo a teplo nezbytné pro náš život. Ne vždy si to však lidé uvědomovali. Spojitost mezi Sluncem a světlem nebyla dávným kulturám zřejmá. V prvých verších Hebrejské Bible, v knize Genesis, se takto popisuje stvoření světa:

Bůh nejprve stvořil světlo, den a noc. Teprve čtvrtého dne učinil dvě veliká světla, Slunce a Měsíc. Pradávné tradice, ze kterých čerpali autoři textů Genesis, nepovažovaly Slunce za zdroj světla. Tak tomu bylo v mnoha starověkých kulturách. Pozorovatelům oblohy samozřejmě neuniklo, že se Slunce objevuje při svítání a mizí za soumraku. Nevěděli však, že právě Slunce je oním zdrojem světla.   

Den

Pravidelně se opakující doby světla  a tmy, den a noc, vymezovaly základní časové úseky v životech lidí. Toto základní rozdělení času ukazuje jeden z již výše uvedených veršů Genesis:

V širším významu však den zahrnoval obě části - tmavou i světlou. Den tedy znamenal buď pouze období světla (svitu Slunce), nebo zahrnoval světelnou i tmavou část (den i noc) dohromady. Den sestávající ze světlé i tmavé části (trvající našich 24 hodin) budeme označovat jako kalendářní den.

Hranice dne

Z biblického verše Gen1:5 můžeme vyčíst i hranici stanovující počátek kalendářního dne. V Hebrejské Bibli začíná většinou večerem, soumrakem a trvá do dalšího večera. Kalendářní den končil i začínal soumrakem. Sestával tedy z tmavé a světlé části. Ve verši Gen1:5 je použit pro den výraz YOM.

Hranice kalendářního dne byly v různých kulturách různé. Den u Peršanů, Egypťanů, některých řeckých kmenů i starých Římanů začínal úsvitem, jak je přirozené pro denní faunu i člověka. Vycházející Slunce bylo znamením začátku nového dne. Číňané nebo Římané začínali den o půlnoci, což převzala i naše civilizace. Soumrakem končil starý den a začínal nový nejen u Izraelitů, ale i dalších národů Předního Východu, Turků či Keltů. Jedná se zřejmě o pozůstatek měsíčního kalendáře.^[18]

U Sumerů a Babyloňanů si odborníci nejsou zcela jisti.^[2] Zřejmě však začínali den také večerem. Tradice biblického dne počínajícího večerem je tedy převzata od Sumerů resp. Babyloňanů.

Dávní astronomové počínaje Ptolemaiem často počítali kalendářní den od poledne - jejich den trval polovinu světlé doby, pak následovala tmavá a nakonec další polovina světlé doby. Důvod byl prostý. Hranici dne určovali podle horní kulminace Slunce. Přesným začátkem dne bylo poledne. Výhodou bylo, že se během nočního pozorování neměnilo datum.^[18] Takto vymezený den dnes označujeme jako pravý sluneční den.^[a]

U nás se dříve počítal den od večera (tzv. Vlašské či Staročeské hodiny).^[b]

Mizení Slunce

Na konci dne mizelo Slunce za horizontem. Lidé žijící u moře často věřili, že se Slunce  noří do něj. Podle obyvatel vnitrozemí se Slunce schovávalo v horách do podzemí.

Obr. vlevo - na otisku válečkové pečeti z Akkadu (2300-2200 př. n. l.)[25] vidíme vpravo vedle Ištary, bohyně plodnosti s křídly vítězství, poprsí mužské postavy. Je to  sluneční bůh Šamaš s paprsky zářícími z ramen. Bůh-slunce si razí cestu horami, aby mohl povstat za svítání. Více viz Válečkové pečeti Mezopotámie.

Části dne

Kalendářní den si lidé dále dělili do několika částí. Den zřejmě nejprve vymezovaly tři přirozené jevy - začátek světla (východ Slunce), poledne a stmívání (západ Slunce). Později bylo období svitu Slunce podrobněji rozdělováno na ráno, dopoledne, poledne, odpoledne a večer. V Bibli však čteme o jiném členění dne. Jitrem se chápalo období trvající od východu Jitřenky (Venuše) až do poledne. Po poledni následovala třetí část dne - večer. Ten zahrnoval údobí od poledne až do východu prvých hvězd. 

Sumerové dělili den a noc každý na tři hlídky. Hlídka sestávala ze dvou sumerských hodin. Už před pěti tisíci lety začali mezopotamští učenci rozdělovat kalendářní den na 12 (2 x 6) úseků nazývaných kaspu (kašbu). Kalendářní den tedy trval 12 sumerských hodin (dvouhodin). Sluneční kaspu představoval třicetistupňový oblouk dráhy Slunce po obloze a byl nejen časovou, ale i délkovou jednotkou. Sumerské dvojhodiny byly temporální - jejich délka se v průběhu roku měnila s délkou dne a noci.

Izraelité zůstali u dělení kalendářního dne na šest částí (Sd7:19, 1.Sam11:11). Noc tedy sestávala z období tří nočních hlídek. Později začala být počítána na čtyři hlídky po římském vzoru. Dělení dne na hodiny Izraelité zavedli až v době poexilní (Dan4:16).

Sumerskou hodinu kaspu dělili Sumerové i Babyloňané na dalších 30 dílků geš (gesh). Den tedy trval 360 jednotek geš. ^{[14] [16]}
O tom, proč i sumerský rok trval 360 dnů a například kruh, a tedy i nebeský obzor, dělili  na 360 stupňů, budeme psát v samostatném článku.
Babyloňané tedy dělili den na 360 dílů, stejně jako dělili kruh na 360 stupňů. Vycházeli ze sexagesimálního systému počítání, založeného na základní jednotce 60. Základní časová jednotka Babyloňanů se nazývala geš resp. usÿ (vyslovováno jako óš) a trvala tedy 1/360 dne, což odpovídá našim 4 časovým minutám.^[24]
Podle jiných zdrojů dělili Babyloňané dvanáctiny dne (kaspu) na 6 stupňů, čímž dostali 72 šuššu.^[3]

Prvý doklad o dělení kalendářního dne na 24 dílů pochází z Egypta. Ve starověkém Egyptě dělili den na dvě části po 12 hodinách. Zhruba od 2100 až 2000 př. n. l. začali noc dělit na 12 částí, jak dokládají hvězdné hodiny kreslené na víka rakví. Dělení světelného dne na 12 částí zase ukazuje např. text na slunečních hodinách z období faraóna Setiho I. (1290 - 1279 př. n. l.). Trvání dvanácti dílů dne a 12 dílů noci bylo samozřejmě proměnlivé. Jednalo se o sezónní hodiny, jejich délka se měnila s tím, jak se měnil poměr trvání dne a noci v průběhu roku.^[24]

Vraťme se však k dělení dne a měření času. Jak vlastně lidé měřili krátké denní časové úseky?
 

Sluneční hodiny

Den odměřoval pohyb Slunce po obloze. Sledovat přímo polohu slunečního kotouče nebylo praktické a bez náležitých pomůcek ani přesné. Lidé proto začali pozorovat něco jiného - stín vrhaný Sluncem. Uvědomili si, že cesta Slunce po nebeské klenbě může být měřena polohou a délkou stínu. Vynalezli tak nástroj k měření času.

Egypťané byli první, kdo prokazatelně měřili čas slunečními hodinami. Je pravděpodobné, že to uměli už Sumerové, dosud však nemáme archeologický důkaz. Zhruba od roku 3500 př. n. l. začali Egypťané stavět obelisky - vysoké čtyřstranné monumenty, které se do výšky zužovaly.  Podle některých odborníků mohly obelisky sloužit i k zaznamenávání času.

Obr. Sluneční hodiny tvořené obeliskem dle představ astronoma P. Příhody. Zůstává stále nejasné, zda obelisky v Egyptě sloužily jako sluneční hodiny a kalendář. [21]

Pohybující se stín vrhaný obeliskem tvořil první jednoduché sluneční hodiny. Ukazovaly poledne, snad se zaznamenávala i pozice stínu v nejkratším a nejdelším dni roku. Později byly kolem základny obelisku vytvářeny další značky, které umožňovaly jednoduché odměřování času - vznikl první gnómon.

Sluneční hodiny se postupně zdokonalovaly. Nejstarší egyptské příruční sluneční hodiny se dochovaly z roku 1500 př. n. l.  Kratší část tyče vrhala stín na delší horizontální rameno.

Obr. Nejstarší dochované egyptské sluneční hodiny.[13]

Sluneční hodiny nám dokazují, že Egypťané dělili den a noc po dvanácti úsecích (nejprve byl den rozdělen na 10 úseků, další dva pokrývaly svítání a soumrak). Kalendářní den tedy sestával z 24 úseků - hodin, stejně jako je zvykem v naší civilizaci. Délka hodin se však měnila s délkou světlé části dne. Denní čas odměřovaly sluneční hodiny.

Obr. vlevo. Princip egyptských kamenných slunečních hodin. Zrekonstruováno dle dochovaného zbytku kamenného gnómu. [23]

O slunečních hodinách nalezneme zmínku i v Hebrejské Bibli. Judejský král Chizkijáš smrtelně onemocní. Prorok Izajáš však přináší Hospodinův slib uzdravení. Aby král uvěřil, sešle Hospodin zázračné znamení, vrátí sluneční stín na stupních Achazových o deset stupňů zpět:

Stupně měřící čas postavil zřejmě Achaz, otec Chizkijáše. Achaz měl podle tradice žít v 8. stol. př. n. l. Kniha 2. Královská však byla sepsána až během 6. stol. př. n. l. Přesto se v Tóře s měřením času na hodiny nesetkáme. Mnohem jednodušší bylo dělit den na delší časové úseky, jak jsme uvedli výše.

Sluneční hodiny byly postupně zdokonalovány. Pokud se tyč vrhající stín nasměrovala souběžně se zemskou osou, stín putoval po kruhové výseči. Tyto sluneční hodiny byly vynalezeny zřejmě v Řecku v 6.stol. př. n. l.^[23]

Týden

Pro praktické užití byly dny sdružovány do týdnů. Týden snad původně souvisel se čtvrtěmi Měsíce a byl proměnný.^[18]

Ve starém Egyptě měl týden 10 případně i 5 dnů. Každý desetidenní týden byl spojen s určitým souhvězdím či hvězdou, vycházející nad obzorem těsně před východem Slunce. Tato dekanová souhvězdí se dochovala např. na známém zvěrokruhu v Dendeře. Dekany byly používány pro určování času během noci. 36 dekanových hvězd a souhvězdí vytvářelo i důmyslný kalendář dělící rok přibližně na 36 desetidenních týdnů. Podobně, podle heliakických východů hvězd, však uměli určovat čas již Sumerové a Babyloňané.

Sedmidenní týden zavedli v Babylonii. Každý poslední (sedmý) den býval zřejmě posvátný či prokletý. Panoval zákaz provádění řady lidských činností, náboženské rituály měly odvrátit  předpokládané zlo. Odtud sedmidenní týden převzali Izraelité, Řekové, Římané a dnes i my. Babyloňané zvolili tento počet v souvislosti s uctíváním sedmi nebeských světel - Slunce, Měsíce, Venuše, Marsu, Jupiteru, Saturnu a Merkuru. Název dne byl dán planetou jeho první hodiny.
Izraelité převzali sedmidenní týden od Babyloňanů a stvoření světa ve své knize Genesis rozdělili na sedm dní. Sedm dní biblického stvoření odpovídá i počtu sedmi tabulek, na kterých byl zaznamenán mezopotamský mýtus o stvoření světa Enuma Eliš..

Světové strany

Podle Slunce se mohli lidé orientovat nejen v čase, ale i v krajině. Východ a západ Slunce jim udával přibližnou osu světových stran. Pokud jim stálo Slunce v poledne v zádech, mířili na sever.

Hroby skrčenců v Evropě (neolit - mladší doba kamenná) jsou orientovány ve směru východ-západ a jsou důkazem znalosti světových stran.

			Na jedné z nejstarších známých map (Mezopotámie, 3800 - 2300 př. n. l.) jsou vyznačeny světové strany - sever, východ a západ (obr. vlevo).
Obr. Mapa na hliněné tabulce z města Ga-Sur blízko Haranu.[15]

Čtyři cípy hvězdy mohou mít spojitost se čtyřmi světovými stranami. Snad symbolizují čtyři světové strany, které Slunce vymezuje. Možný je však i jiný výklad, který čtyři cípy spojuje se čtyřmi významnými časovými okamžiky v roce, které Slunce vymezuje (rovnodennosti a slunovraty).

Obr. Bůh Šamaš na tabulce ze Sipparu, cca. 870 př. n. l. The British Museum.

Řada starověkých staveb byla velice přesně orientována ke světovým stranám. Snad nejlepším příkladem je Velká pyramida v egyptské Gíze. Přesnost zaměření stavby vůči světovým stranám je neuvěřitelná.

Ve starém Egyptě patřil bůh Slunce Ré rovněž k nejvyšším božstvům. Faraón Achnaton (Amenhotep IV., 1351–1334 př. n. l.) dokonce povýšil sluneční kotouč na jediného univerzálního boha, Atona.

Obr. Achnaton uctívá boha Slunce - Atona[26]

Slunce umožnovalo nejen měření času během dne a určování světových stran. Sledováním Slunce bylo možné měřit rok a rozdělit jej čtyřmi časovými mezníky slunovratů a rovnodenností.

 Pokračování - Slunce - rovnodennost a slunovrat

  Vydáno: 15. 03. 2007