| |
Hebrejská Bible a archeologie
Historie Izraele a Judska
Znalost historie starověké Syropalestiny nám může pomoci
lépe chápat biblické texty. Zvlášť zajímavé jsou dějiny Izraele a
Judska, dvou sousedních království, od doby železné II (viz
Historické doby)
přes babylonsko-perskou až ke staršímu období helénskému.[1] Právě v tomto
období byly sepsány texty Hebrejské Bible.
| Severní království Izraele (Izrael,
Efraim, Severní krílovství)
a Judské království (Judea, Juda, Judsko,
Jižní království) na jihu nebyly zřejmě nikdy sjednoceny pod
vládou jednoho panovníka, jak se o tom píše v Hebrejské Bibli
(viz
Sjednocené království?). Šlo vždy o dvě nezávislá kmenová uskupení,
kulturně a jazykově příbuzná. |
|
Obr. Judské a Izraelské království
v 1. pol. 2. tis. př. n. l.[2]
|
Stručné dějiny
|
|
Sjednocené království (?) - dosud není prokázána existence |
|
Saul ? (1030-1009)[5]
David ? (1009/1001-971/970)[5]
Šalomoun ? (971/970-931/930)[5] |
Izraelské království
922-722 př. n. l.
Izraelské království nemělo jednu stálou dynastii,
vládnoucí rody
se střídaly. Bylo rozlehlejší a hospodářsky
silnější, než jižní Judsko. Celé své dějiny se potýkalo především s Judskem,
aramejským Damaškem a vzmáhající se Asýrií. Království zaniklo
r.722, když jeho hlavní město Samaří (Šómerón) dobyli Asyřané
pod vedením Salmanazara V. (Salmanassar). Severní kmeny byly deportovány a
usídleny mimo svou vlast, asimilovaly se s okolím a zanikly.[2] |
Judské království
933-587/6 př. n. l.
V judském království (v Jeruzalémě) vládla davidovská
dynastie. Podle oficiálních pramenů přetrvala celou dobu až do
zániku království. Je však možné, že k praktickému
přerušení dynastické linie došlo za krále Jóaše. Judsko odolalo
asyrskému vpádu a udrželo se až do příchodu babylonských vojsk a
obsazení
Jeruzaléma r. 587/6. Judsko zaniká, velká část Židů byla v
několika etapách odvedena do exilu v Babylónii.[2]
Babylonské zajetí skončilo po obsazení Babylónu Peršany.
Kýros umožnil Židům návrat zpět do původní vlasti (538). |
Přehled vládců:
|
|
Jarobeám I./Jeroboam (922-901) / (931/930-908)[a] |
Rechabeám / Rehoboam (922-915) / (931/930-913)[a] |
|
Nádab / Nadab
(901-900) / (908-907) |
Abíjám / Abijam / Abijah
(915-913) / (913-911) |
|
Baeša / Baasha (900-877) / (907-884) |
Ása (913-873) / Asa (911-870) |
|
Éla / Elah (877-876) / (884-883) |
|
|
Zimrí / Zimri (876) / (883) |
|
Omrí / Omri
(876-869) / (883-872) |
|
Achab / Ahab (869-850) / (872-853) |
Jóšafat / Jehoahaphat (873-849) /(870-846) |
|
Achazjáš / Ahazziah (850-849) / (852-851)/ (853-852) |
|
Jóram / Joram (849-842) / (852 - 841) |
Jóram / Jehoram
(849-842) / (846-841) |
|
Jehú / Jehu (842-815) / (841-818) |
Achazjáš / Ahazziah (841) |
|
|
Atalja (královna-regentka) / Athaliah (842-837) /
(841-835) |
|
Jóachaz / Jehoahaz (815-801) / (818-802) |
Jóaš / Jehoach (837-800) / (835-801) |
|
Jóaš / Jehoash (801-786) / (802-787) |
Amasjáš / Amazziah (800-783) / (801-783) |
|
Jarobeám II.
/ Jeroboam (786-746) / (787-748) |
Azarjáš (též Uziáš) / Azariah (Uzziah) (783-742) /
(783-732) |
|
Zacharjáš / Zechariah (746-745) / (748-747) |
|
|
Šalúm / Shallum (745) / (747) |
|
Menachem / Menahem (745-738) / (747-737) |
Jótam / Jotham (750-735) |
|
Pekachjáš / Pelahiah (738-737) |
|
|
Pekach / Pekah (737-732) |
Achaz / Ahaz (735-715) / (735-727) |
|
Hóšéa / Hoshea (732-724) / (732-722) |
Chizkijáš / Hezekiah (715-687) / (727-697) |
|
|
Menaše / Menasseh
(687-642) / (697-642) |
|
Amón / Amon (642-640) |
|
Jóšijáš / Josiah (640-609) |
|
Jóachaz / Jehoahaz (609) / (609) |
|
Eljakím
(Jójakím) / Jehoiakim (609-598) / (609-598) |
|
Jójakín (Jechoniáš) / Jehoiachin (Jechoniah) (598-597) / (598-597) |
|
Matanjáš
(Sidkijáš) / Zedekiah (597-587/586) / (597-586) |
|
Gedaljáš (správce)
(587/586) |
Podrobnější popis historie
|
Izraelské království
|
Judské království
|
|
10. stol. př. n. l. |
| Hned z počátku izraelské
samostatnosti do země vpadl egyptský farao Šešonk I.
(946/945–925/924) a zanechal stélu v izraelském Megiddu. Ta
dokazuje, že se jeho tažení Izraeli nevyhnulo.
/V 1 Kr[b] 14:25-26
se popisuje pouze vpád Šešonka do Judska./[c] Současně Izrael bojoval s Judskem, snad ve
snaze sjednotit obě země pod svou vládu. Izrael
měl silnou převahu vojenskou, ekonomickou i územní,
přesto však izraelský král Baeša (1. král nové dynastie
900-877) střet prohrál, když mu aramejský Damašek (Ben Hadad) vpadl do zad. Izrael ztratil Mispu, hlavní baštu na jihu
proti Judsku a hranice se posunula na sever, dál od judského
Jeruzaléma. |
Do Judska vpadl farao Šešonk I.
Krátce nato se Judsko dostalo do sporu se severním Izraelem.
Judský král, aby zachránil svou říši před silnějším sousedem,
králem Baešou, se obrátil o pomoc k damašskému králi Ben
Hadadovi, který vpádem do zad Izraeli odvrátil jeho hrozbu.
Judský král Ása (913-873) tak posunul judské hranice s Izraelem
na sever. |
|
9. stol. př. n. l. V 9. stol.
sílí v Mezopotámii vliv Asyrské říše z horního
toku Tigrisu, s hlavním městem Ninive. Syropalestinské státečky se
vysilují vzájemnými boji a nedokáží
Asýrii čelit. |
| Po Baešovi vládl velmi krátce jeho
syn Éla (877-876). Došlo k vážným sporům o trůn a během jednoho
roku (886) se vystřídali tři králové: Éla, Zimrí a Omrí. Zimrí,
který zabil ve spiknutí Élu, byl obležen v Tirse a spáchal
sebevraždu. Na uvolněný trůn si dělal nárok Tibni a Omrí.
Zvítězil Omrí (876-869) a stal se zakladatelem nejmocnější a
nejslavnější izraelské dynastie Omríovců.
Severní království vzkvétalo. Žilo zde více lidí, byla
zde úrodnější půda, mělo blíže k obchodním centrům než jižní soused. Rod Omrího byl
centralistický a napodoboval politické a kultovní praktiky silných
sousedních států. Omrí vystavěl město Samaří a učinil z něj sídlo
izraelských králů. Svou moc zkonsolidoval sňatky s cizinkami. Syna Achaba oženil s
Jezábel, dcerou sidonského krále. Vnitrozemské
království tak získalo přístup k moři. /Bible začíná popisovat reálnou historii až od období
pol. 9. stol. (zpráva o existenci „Omrího domu“, tj. o
království dynastie Omriovců ze severního Izraele). / |
|
| |
| Omrího syn Achab (869-850) se
účastnil velké celokanaánské koalice proti Asýrii jako jeden z
„12 králů Sýrie“ v bitvě u Karkaru (853), jak se
dozvídáme ze stély asyrského krále Salmanassara III. (883-824).
Bitva dopadla nerozhodně, nicméně zbrzdila na dlouhá léta
asyrský postup do jižního Kanaánu. / Do doby panování Omrího dynastie klade 1 a 2
Kr také působení proroků Elijáše a jeho následovníka Elíši. Oba mají
mít značný podíl na
politických událostech. V Bibli jsou Omríjovci silně
kritizováni, Achabovi je vytýkána jeho pohanská manželka a
upozorňováno na sociální nespravedlnost té doby. Rozkvět a
úspěchy "hříšného" království jsou zatajeny a např. výstavba
Megida připsána Šalomounovi.
Z důvodu existující pevné koalice mezi Damaškem a
Izraelem je možné pochybovat o historicitě válek mezi Izraelem a
Damaškem za Omríjovců, o
nichž píše 1 Kr /. Po Achabově smrti začíná sláva
Izraele pohasínat. Za Achazjáše (853-852)
došlo k pokusu moabského krále Méši o osamostatnění
/ zprávy o moabských válkách pocházejí z 2 Kr i ze
stély krále Méši nalezené v Moábu /.
Za vlády jeho bratra Jórama (851-842) vpadl do země
Chazael, král Aram-Damašku, ovládl strategická místa v
pohraničí, vyplenil úrodné oblasti na severu a zničil mnohá
města. Aramejského vpádu využívá velitel Jehú a při státním
převratu je Jóram zabit. Omrího dynastie zaniká. Jehú možná
kolaboroval s Asýrií. Od království se odtrhnul Moáb. |
Judsko se zřejmě připojuje ke
koalici kanaánských států proti Asýrii. O tom, že by se Judsko
pod vedením krále Jóšafata (873-849) této koalice a bitvy u
Karkaru (853) účastnilo však nejsou žádné zprávy.
|
| V roce 841 dochází v
celém Kenaánu k politickému zvratu. V Damašku je zabit král Ben
Hadad a moc přebírá Chazael, v Izraeli se trůnu
zmocnila nová dynastie v osobě Jehúa a v Judsku, po násilné
smrti krále Achazjáše (841) se vlády ujala jeho matka Atalja
(842-837). Tyto události jsou možná spojeny s asyrskou snahou
rozbít protiasyrskou koalici. |
| Asyrský Salmanazar III. dobývá Damašek a Jehú
(842-815) je přinucen mu platit dávky (viz. Černý obelisk krále
Salmanazara III.). Obnovují se boje mezi Izraelem a Aramem, „Syrská koalice“
tak zaniká. |
Podle popisu událostí v 2
Kr (11.kap.) královna-matka Atalja (842-837) po smrti svého syna
Achazjáše (841) dala vyvraždit všechny zbývající členy davidovské
dynastie a ujala se vlády. Unikl jí však nejmladší potomek, Achazjášův syn Jóaš. Ten byl ukryt v chrámu, kde byl vychován
kněžími. V 7. roce vlády královny Atalji byla svržena
a na trůn dosazen Jóaš (837-800). Zda se jednalo o
skutečného Davidovce nebo zda šlo pouze o ideologické obnovení
této dynastie pomocí dobře zvoleného chlapce, není jasné. |
|
8. stol. př. n. l. |
| Izraelský král Jóaš (801-786),
který vedl vítězné války proti Aramu i Judsku, byl opět v roce
801 zpoplatněn asyrským králem Adad-narárím III. (810-783). O
něco později začala asyrská moc dočasně slábnout, což
vedlo k delší době prosperity v Izraeli za dlouhé vlády krále
Jarobeáma II. (786-746). Byl to poslední hospodářský vzmach
Izraele.
Po smrti Jarobeáma II. vládl krátce jeho syn Zacharjáš, který
však byl po roce vlády (745) zavražděn. Jehúova dynastie zaniká. Po krátké vládě Šalúma se vlády ujímá
Menachem. V roce 744 na asyrský trůn nastoupil nový král
Tiglatpilesar III. (744-727) a zahájil řadu svých kanaánských
válečných kampaní. Zpoplatnil mimo jiné i Menachema (738). |
Asyrský tlak povoluje a Judsko
dosahuje v pol. 8.stol. podobného hospodářského růstu, jako
Izrael. Dlouze vládne Azarjáš (Uziáš) (783-742). V pokročilém věku začíná trpět „malomocenstvím“ a
proto s ním společně vládne
syn Jótam (750-735).
|
| Izrael a Damašek se společně pokusily krátce po Tiglat-Pileserově
(Tiglatpilesar) pelištejské kampani (734) postavit na odpor.
Koalice
chtěla získat i podporu Judska, aby měla kryta záda
na jihu před asyrskou posádkou. Protože se judský král Achaz
postavil na odpor, vytáhli proti němu do boje (tzv. syrsko-efraimská
válka). Achaz se v nouzi obrátil právě na
Tiglat-Pilesera, jehož zásah Judsko před Izraelem a Damaškem
zachránil. Pro Izrael to znamenalo těžkou porážku, pro Damašek
navíc přesídlení. |
Do područí Asýrie se Judsko dostalo dobrovolně za tzv.
syrsko-efraimské války. Izraelské království spolu s Damaškem a
za přislíbené podpory Egypta se vzbouřilo proti
Asýrii (734). Judský král Achaz (735-715) účast v koalici
odmítl. Severní koalice se proto rozhodla dobýt Jeruzalém
a dosadit na tamní trůn svého favorita, který by s nimi bojoval
proti Asýrii. Achaz se však obrátil o pomoc právě na
asyrského krále Tiglat-Pilesera III., který zasáhl a Izrael i
Damašek porazil, Judsko ale zůstalo pod asyrským vlivem.
|
| Syropalestinské státy
vyčerpaly vzájemné rozbroje a asyrští následníci Salmanazara zpoplatnili jednotlivé tamní krále.
Byl vyvrácen
Damašek (732), značnou část svého území ztratil i Izrael. Tilgat-Pileser III.
obsadil Palestinu, ponechal sice
vazalské krále ale deportoval významné vrstvy obyvatelstva (učence,
vojáky). Rozšířila se
aramejština jako diplomatický jazyk, později pronikla i mezi lid. Sargon
II. dobyl Samaří, královský dvůr byl deportován. |
| V roce 732 na izraelský trůn
nastoupil Hóšea (Ozeáš)
(732-724). Ten se proti Asýrii dvakrát postavil, poprvé byl
pouze těžce zpoplatněn, podruhé jeho snaha a spiknutí s Egyptem
vedly jen k tomu, že Samaří bylo znovu obleženo a po tříletém
obléhání r.722 dobyto Salmanazarem V. (podle jiných
pramenů se tak stalo za jeho nástupce Sargona II. v roce 721).
Dobytím hl.města Samaří končí dějiny Izraelského království. Izraelský
lid byl v rámci asyrské praxe přesídlen, smísil se s novým
obyvatelstvem a vytratil se. |
/ Prorok Izajáš předpovídá vítězství Ahaze nad Asyřany
ještě dříve, než dospěje jeho syn - Iz 7:13-15 /. |
|
Judsko po zániku severního království (722
př. n. l.) |
Po Achazovi nastoupil
na judský trůn jeho syn Chizkijáš (715-687). Z jeho
mezinárodních podniků je významná vzpoura proti Asýrii,
která však skončila zdrcující porážkou a obležením Jeruzaléma
králem Sinacheribem v roce 701.
/ Prorok Michejáš přičítá pád izraelského Samaří božímu
trestu za zpupnost šlechty. Předpovídá také pád Jeruzaléma a
jeho záchranu panovníkem z Judského rodu /. Chizkijáš
se draze
vykoupil a město uchránil před vpádem asyrských vojsk.
/ Tak zní jedna verze biblická a verze asyrská. Na
základě této události pak vzniklo bibliclé vyprávění o zázračné záchraně
města (druhá biblická verze). / Z vnitrostátních Chizkijášových
počinů je významná jeho politická a náboženská reforma doložená
i archeologickými nálezy. Za vlády tohoto krále padl na severu
Izrael a
lidé byli odvedeni do zajetí. Mnoho z těch, kteří zůstali v
bývalém Izraeli, se později stěhovali na jih do Judska. Značně
tak zvýšili lidnatost Judska a přinesli
nové či v Judsku doposud jen okrajové náboženské tradice.
Chizkijáš se také jako první pokusil o centralizaci náboženského
kultu do jeruzalémského chrámu. / Do doby krále Chizkijáše spadá
působení známého proroka Izajáše. /
Po Chizkijášovi nastoupil a velmi dlouho vládl jeho syn
Menaše (687-642). Menašeho vláda byly klidná, akceptoval
asyrskou nadvládu a pravidelně platil povinné dávky (jak udávají
asyrské záznamy). Po jeho smrti vládne jeho syn Amón
(642-640). Pak se vlády ujímá Menašeho vnuk Jóšijáš (640-609).
Na středním až dolním toku Eufratu postupně roste moc
novobabylónské říše. Babyloňané s Médy začínají soupeřit s Asyřany,
jejichž moc v Syropalestině
slábne. Začíná boj o bývalé asyrské državy Damašek (Aram),
Izrael a města Gazu, Aškalón, Týr či Sidón.
Jóšijáš rozšiřuje Judsko o severní
oblasti, dříve spadající pod Izraelské království a připravuje
se obsadit celé území bývalého Izraele.
/ To vysvětluje
některé nejasné biblické pasáže v prorockých knihách. Judsko se
snaží vytvořit ve svých náboženských spisech zdání nároku na
území bývalého Izraele. Je psána a přepisována řada biblických
knih - Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská. Jóšijáš
provádí náboženské reformy (622) navazujíc na svého praděda Chizkijáše.
Mimo jiné ničí všechny svatyně kromě Jeruzaléma. V rámci
národní reformy je psáno Deuteronomium (podle Bible bylo r.622
"nalezeno") ve snaze spojit severní a jižní
náboženské a národní tradice po smíšení severního a jižního
obyvatelstva (tj. Izraelitů a obyvatelů Judska po pádu Samaří
r. 722). /
Babylóňané a Médové dobývají asyrskou metropole Ninive (612)
a Ašur, Asýrie kolabuje a postupně zaniká, definitivní porážku
utrpí r. 606.
Jóšiáš s armádou a náboženskými texty "potvrzujícími" jeho
historické právo na severní území vyráží do bývalého Izraele.
Jak je "předpovězeno" zabírá Bétel. Tím však jeho úspěchy končí.
Egyptský farao Neko II. má stejné plány. Oba panovníci se
střetávají u Megida, kde Jóšijáš umírá (609).
Jeho syna Jóachaze (609) po třech měsících vlády Neko
zajal a odvedl do Egypta. Na judský trůn dosadil Jóachazova
bratra Eljakíma (609-598) a změnil mu jméno na Jójakím. Od
tohoto okamžiku bylo Judsko jen bezmocnou obětí ve sporu Egypta
a sílící Novobabylonské říše. Jójakím, dosazený Egyptem, se podřídil Nabukadnezarovi II. (605?), avšak krátce
poté se proti němu za přislíbené pomoci Egypta vzbouřil.
Nebúkadnesar porazil u Karchemiše Egypt (605) a
všichni bývalí egyptští vazalové přešli pod vliv Babylónu.
Babylonská vojska dobyla Jeruzalém v létech 598/7. Jójakím
během obležení zemřel a jeho syn Jójakín (598-597) byl odvlečen
do zajetí. V tomto roce, kdy do babylonského zajetí odchází
první, menší vlna vystěhovalců, se začíná tzv. babylonské
zajetí. Král s dvorem a řemeslníky byl
deportován do Babylóna. Na trůn byl Nabukadnezarem II. dosazen Jóšijášův syn
Matanjáš pod novým jménem Sidkijáš (Sedechiáš) (597-587/586).
Sidkijáš se vzepřel Babylónu a odmítl platit tribut. Nabukadnezar Jeruzalém oblehl a po deseti měsících
obležení jej v červenci 587/586 dobyl. Při dobytí Jeruzaléma
bylo město vydrancováno, zbořeny hradby a chrám zanikl. Sidkijáš byl zajat, synové popraveni před jeho očima, poté mu
byly vypíchnuty oči, část dvořanů popravena.
/ Dochází k hroucení
náboženských tradic, vyvstává otázka, zda Yahweh neselhal, když
nechal Izrael ovládnut. V exilu píše Ezechiel
proroctví, kterým se snaží utěšit vysídlence zasažené zprávou o
vydrancování Jeruzaléma. Předpovídá obnovu Izraele a Judska./
Značná část
obyvatelstva, především ta vlivnější, byla přesídlena a do
země byly přivedeny cizí skupiny. Tímto datem zaniká Judské
království. / V Bibli je Nebúkadnesar líčen velmi negativně. Pro Babylón to
však byl otec vlasti, jehož politika byla ve srovnání s Asyřany nesrovnatelně
tolerantnější. Judští exulanti si mohli zachovat tradice, byl povolen
kult Yahweho, mohli pracovat ve vyšších správních úřadech, provozovat
finanční obchody, obchodovat s půdou a také psát literární díla. /
|
Dějiny Židů po zániku Judska.
Babylonské zajetí, novobabylónské a perské
období
|
| Po pádu Jeruzaléma (587/6) a
vícenásobné deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylónie se celá
země dostala do područí Novobabylónské říše. Toto období se nazývá
většinou babylonské zajetí, přesněji babylonský exil (vyhnanství apod.).
Netrvalo však dlouho. Perský král Kýros II. porazil poměrně
slabé Nebúkadnesarovy nástupce, obsadil Babylon
(539) a ujal se vlády i nad Judskem. Moc Babylónie upadá, perská říše
se rozmáhá.
Náboženská politika Persie byla vůči porobeným národům velice
vstřícná a to i k Židům. Cílem perské politiky bylo tolerovat náboženské
cítění porobených národů a snížit tak nepokoje. Peršané uctívali Ahura-Mazdu, vyznávali zoroastrismus, který
byl relativně
blízký židovskému náboženství. Také zakazoval zobrazovat božstvo a kladl
důrazy na mravní příkazy. Rozdíl byl v zoroastrickém dualismu podle
kterého ve světě neustále bojují síly světla a
tmy, náboženství však bylo výlučně monoteistické. Určité pozdější
židovské sekty (např. Esejci) vykazovaly vliv zoroastrismu.
Babylonské zajetí skončilo po obsazení Babylónu Peršany.
Král Kýros umožnil Židům návrat zpět do vlasti (538/539). Zdaleka ne všichni této možnosti
využili a tak vznikla první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Většina judských
v Babylóně zůstala, odmítli návrat do zpustošené země. /
Kýros ve své propagandě označuje sám sebe za bohem (zřejmě
Ahuramazdou) vyvoleného a oprávněného umožnit všem vysídlencům
(nejen Židům) návrat domů. Vzniká biblické proroctví (Deutero-Izajáš)
o Kýrovi, jehož posvětí bůh a umožní mu zničit Babylonskou říši
a osvobodit Židy. /
Místodržícím v Jeruzalémě byl jmenován Zorobábel, příbuzný Jójakína,
což znamenalo vazbu na předexilní královskou linii. Mezi navrátilci
však postupně došlo k deziluzi. Jeruzalém ani chrám se
dlouho nedařilo vystavět. Jeruzalémský chrám se začal stavět teprve
r. 520 a vysvěcen byl v r.
515, vše za pomoci Peršanů a jejich finančního příspěvku. Etapa po r.
515 př. n. l. je označována jako období Druhého chrámu a končí zbořením chrámu Římany (70 n. l.).[d]
/ Po Babylonském exilu je psána kniha Žalmů. /
Roku 457 přichází do Jeruzaléma Ezdráš. Jako vysoký úředník má přístup k listinám
a uplatňuje pro Židy nárok
na privilegia udělená Kýrem. Žádá striktní dodržování Tóry,
klade důraz na vyvolenost lidu, výlučnost Židů, staví se proti smíšeným sňatkům.
Zřejmě později začíná působit Nehemjáš
(444?), také vysoký královský funkcionář.
Dostává povolení vystavět hradby. / Nehemjášovými memoáry končí biblické
zprávy kanonických knih. / Judsko má v této době značnou míru samosprávy,
kontrola Peršanů je benevolentní, vnitřní správu nechávají jednotlivým
vládcům. Správcem
Judska je velekněz. Proces
exkluzivního vydělování pokračuje, Židé se zřejmě začínají vydělovat od
Samaritánů. Dvě kultovní komunity uctívají stejného Boha ale míra sdílení
náboženských úkonů postupně klesá. / Diasporu líčí knihy Ester a Daniel, jsou antedatované
a spíše než popis skutečných událostí v nich nalézáme
ideologii. /
|
Zpracováno volně podle:
Zita Nidlová - Dobové pozadí starého zákona
[3]
Paul Johnson - Dějiny
židovského národa [4]
|
| [a] |
Letopočty za lomítkem jsou uvedeny dle zdroje
viz. [5] |
| [b] |
1 Kr - kniha 1.Královská, 2 Kr - kniha
2. Královská, Iz - Izajáš, |
| [c] |
Za lomítkem uvádíme poznámky vztahující se k
historickému obsahu Hebrejské Bible. |
| [d] |
Období Druhého chrámu (second Temple) je
někdy vymezováno roky 539 př. n. l. až 70 n. l. |
|
| [1] |
Doba železná 1200 – 586 př.n.l
Doba železná II 1000 – 586 př.n.l
Doba babylónsko-perská – 586 - 332 př. n. l.
Starší doba helénská – 332 - 167 př. n. l. |
| [2] |
Wikipedie - otevřená
encyklopedie. Hesla: Přehled starověkých dějin Izraele,
Judské království, Izraelské království.
cs.wikipedia.org/wiki/
|
| [3] |
Nidlová Zita Dobové pozadí
starého zákona.Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická
fakulta.
http://www.etf.cuni.cz/~nidlova/w-DPSZ.html |
| [4] |
Johnson, Paul. Dějiny
židovského národa. Rozmluvy. 1996.
ISBN 80-85336-31-6 |
| [5] |
Kitchen, Kenneth A.. How We
Know When Solomon Ruled. Biblical Archaeology Review. Sep/Oct
2001 |
|
|
