Země a nebe

Autor: Pavel Mat. <pavel_m(at)email.cz>, Téma: Hvězdářství, Vydáno dne: 30. 03. 2006

Starověké hvězdářství I. - Země a nebe

    

Starověké hvězdářství I.

Země a nebe

Anthony Aveni, Rozhovory s planetami[1]
     Nikdy se nedovíme, jak dávní lidé chápali svůj vesmír a jak objevovali způsoby vzájemného souladu jeho nejrozmanitějších součástí, pokud se nepokusíme vidět, co oni viděli, slyšet, co oni slyšeli, cítit, co oni cítili, chutnat, co oni chutnali a čichat, co oni čichali. Porozumět vztahu přírody a kultury znamená stát se svědkem komplexního chování věcí a jevů v jejich přirozeném prostředí.

Abychom lépe porozuměli starověkým mýtům Blízkého východu i náboženským textům v čele s Hebrejskou Biblí, je třeba zkusit dívat se na svět očima dávných lidí. Pokusme se pozorovat nebesa stejně, jako to snad dělali oni a přiblížit se tak i jejich chápání bohů a božského řádu.

Dnes, v éře osvětlených měst a nocí pod střechou u televize, si jen těžko uvědomujeme, jak těsně byl člověk kdysi spjat s nebeskými jevy. Lidé se od pradávna snažili nalézt pořádek, smysl a řád světa. Ze všech přírodních jevů, které byli schopni chápat svými smysly, byly nejspolehlivější ty, které se odehrávaly na obloze. Člověk intenzivně hledal skryté paralely mezi cyklickými jevy na obloze s ději v okolní přírodě a lidské společnosti. Nejstarší lidskou vědou byla právě astronomie. Její provozování bylo považováno za vrchol intelektuálního snažení mezi vysoce třídními společnostmi starověku.[1]  Dobrá znalost nebeských jevů znamenala moc a šanci pochopit přání bohů.

Deska země

Lidé ve starověku zcela přirozeně považovali zemi  za střed světa. Sumerové si představovali zemi jako desku plovoucí na moři. Měla tvar obdélníkového pole se čtyřmi rohy nebo kruhu vytyčeného čtyřmi body světových stran.[2] 

Babylonská hliněná deska z období 700 až 500 př.n.l. ukazuje mytologické uspořádání světa. Kruh známého světa obepíná prstenec "hořké řeky" - moře. V něm je osm trojúhelníkových oblastí obývaných mýtickými postavami. Viz obr. vpravo.

 


Obr. Mapa světa [3]

Nebe

Podle Sumerů se nad zemí, plochou deskou plovoucí v moři, klenula  nebeská báň. Nad ní byl nebeský oceán nebe, kde sídlili bohové.[4] Pozdějším kulturám Kanaánců a tedy i Izraelitů byla bližší představa nebeské klenby ve tvaru obrovského stanu. V článku Kruhová nebo kulatá země? rozebíráme jeden z biblických textů, který ukazuje podobné chápání světa.

Svět či vesmír Sumerové označovali výrazem AN.KI (nebe.země). Prostor mezi zemí KI  a pevnou klenbou nebes AN , snad tvořenou mědí (kov nebe), byl vyplněn LIL - větrem, ovzduším, dechem. Z látky LIL byly vytvořena i nebeská tělesa, která dnes známe jako Slunce, měsíc, planety a hvězdy. Navíc byla obdařena svítivostí. Všude okolo "nebe.země" bylo moře. Svět stvořili bohové, zapisovaní na hliněné tabulky stejným symbolem jako nebe AN - , čtyřmi vpichy rydla. Pojmy označující bohy nesly tento znak (dingir) na začátku slova jako determinativ. [9]  

 

Stvoření světa

Představy uspořádání světa obklopeného mořem vedly logicky Sumery k teorii jeho vzniku z prvotního oceánu. V prvotním moři byl stvořen náš svět, nebe.země, sestávající z nebe vyklenutým nad plochou zemí. V mezeře mezi nebem a zemí bylo ovzduší LIL a z něj vytvořena světelná nebeská tělesa. Po oddělení nebe od země a po vzniku nebeských tělesech byl stvořen i život - zvířata a lidé.[4]  
Tyto mýty o stvoření světa se předávaly mezi kulturami Sumerů, Akkadů, Babyloňanů i Kanaánců. Ozvěny sumerských mýtů o stvoření světa nalézáme i v prvých verších Hebrejské Bible:

CEP[8] Genesis 1:1-10
     Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. I řekl Bůh: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!" Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.

Bůh podle Bible stvořil zemi a nebeskou klenbu. Klenba oddělovala vody pod ní a nad ní stejně jako v sumerském pojetí vzniku světa. Píše se zde o duchu Božím. Hebrejský výraz lze přeložit také jako vítr či dech boží/bohů (elóhím). Vliv mýtů staré Mezopotámie na biblický popis stvoření světa lze jen stěží popřít.
Na počátku byla nad propastnou tůní tma. Propastnou tůní je v CEP překládán hebrejský výraz - TeHoM. Někteří odborníci odvozují původ hebrejského slova tehom resp. ugaritského thm od sumerského Tiamat. V mezopotámských mýtech o stvoření světa byla Tiámat bohyní personifikující původní praoceán. V Enúma Eliš, babylonské verzi mýtu,  je Tiámat přemožena bohem Mardukem a z jejího těla povstane země a obloha. Země pak zadrží podzemní vody.

 

Obzor

Rozhraní mezi zemí a oblohou poutalo pozornost člověka od nepaměti. Na oboru se odehrávaly východy a západy nebeských těles. Změny míst východů a západů Slunce souvisely se změnami ročních období.

Hranice mezi nebem a zemí byla chápána našimi předky také jako rozhraní mezi životem a smrtí kosmických božstev. Orientace nebožtíka na východy a západy těles měla symbolizovat jeho ztotožnění s těmito božstvy a společný vstup do dalšího života. 

K nejstarším astronomiím patří astronomie obzorová. Sledování a zaznamenávání posunu obzorových východů a západů Slunce či Měsíce umožnilo zcela racionálně měřit čas a ustanovit přesný kalendář. Opakovaný zrod a mizení nebeských těles na obzoru však bylo zároveň spojováno s věčným koloběhem života i smrti a promítlo se v řadě mýtů, kultů a náboženství.

 

Nebeská tělesa

Lidé staré Mezopotámie věřili, že země a nebe jsou propojeny. Děje probíhající na obloze měly přímý vztah k pozemským událostem.  Pokud by učenci pochopili vztahy mezi nebeskými tělesy, mohli by jasněji předvídat důležité události na zemi a lépe rozumět přání bohů.

Pradávní pozorovatelé oblohy mohli na obloze mohli sledovat pohyb dvou největších nebeských těles - Slunce a Měsíce. V noci se nebeská klenba rozsvítila hvězdami. Lidé nejprve nerozlišovali hvězdy od planet. To ukazuje i následující biblický verš, pocházející zřejmě z velice staré tradice:

CEP[8] Genesis 1:14-18
     I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak.
Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.

Lidem pozorně sledujícím oblohu neuniklo, že v pohybu nebeských těles i hvězd je určitý řád. Řád, který hluboce působil na člověka a přírodu kolem něj. Řád, který musel být dílem boha či bohů.

Sledování pohybu Slunce po obloze odměřovalo denní čas, umožňovalo přibližně určit světové strany a později stanovit např. mezníky oddělující jednotlivá roční období i celé roky (dny slunovratu a rovnodennosti).

Noční obloze kraloval Měsíc, jehož postupné ubývání a dorůstání odměřovalo jednotlivé měsíce v roce. Fáze Měsíce a možná také zimní a letní slunovraty byly v severní Evropě přesně pozorovány a zaznamenávány už před 40 000 lety.[6]
 

Pokračování Slunce den, týden a světové strany
[1] Aveni Anthony. Rozhovory s planetami. 1994. Praha, Tok 1998.
ISBN 80-86177-03-3
[2] Black, Jeremy; Green, Anthony. 1992. Bohové, Démoni a symboly starověké Mezopotámie. Volvox Globator. 1999
[3] Map of the World. The British Museum. ANE 92687 http://www.thebritishmuseum.ac.uk
[4] Kramer. Historie začíná v Sumeru. 1956. SNKLU. Praha. 1965.
[5] Graham Handcock, Santha Faiia, "Zrcadlo nebes", 1998, Columbus 2003
[6] Alexander Marshack, "The Roots of Civilization", McGraw-Hill, New York 1972
odkaz viz. [5] str.32
[7] Diderot s.r.o. 1999. Encyklopedie Diderot 2000 na CD ROM
[8] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad.  Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/
[9] Použity znaky ze sumerského slovníku
The Pennsylvania Sumerian Dictionary. The Pennsylvania Sumerian Dictionary Project (PSD). The University of Pennsylvania Museum of Anthropology and Archaeology.
 psd.museum.upenn.edu/epsd/index.html
[10] Heise John. Akkadian Cuneiform, Chapter The cuneiform writing system.
 www.sron.nl/~jheise/akkadian/Welcome_list.html
    

   
Vytvořeno: 30.03.2006