Masoretské texty (MT)

Z masoretských textů vychází většina všeobecně užívaných překladů Hebrejské Bible resp. Starého zákona.

V mnoha pojednáních o historii Bible se píše o tom, že tzv. másora (massorah) zajistila neporušené předávání hebrejských textů Starého zákona. Odtud je pak vyvozováno, že hebrejský text Bible se dochoval naprosto neporušen. Tvrzení textových kritiků o možném poškození dochovaných hebrejských textů či pochybnosti o jejich naprosté autenticitě jsou prý nesmyslné ^[2].

Skutečnost je však jiná. Masoretské texty jsou pouhou rekonstrukcí ještě starších pramenů. I mezi masoretskými texty existovaly rozdíly dané různorodostí podkladů, ze kterých masoretáři vycházeli a také tím, že jednotlivé (mnohdy soupeřící) skupiny učenců pracovaly často odděleně. Některé masoretské dílny výsledky své práce prosadily, jiné zanikly. Navíc masoretské texty patří jen do jedné z několika existujících rodin textů, mezi kterými existují rozdíly. Máme rovněž doklady záměrných úprav textů MT z věroučných důvodů, které měnily původní smysl biblického sdělení.

Je pravda, že židovští učenci vypracovali důmyslný způsob přepisování textů Tanachu (křesťany později nazýván jako Starý zákon) a zpětnou kontrolu nových opisů tak, aby původní znění zůstávalo po generace zachováno. Tyto texty jsou označovány jako "másoretské", protože jsou výsledkem činnosti tzv. předání / tradice (másoret). Učenci byli původně označováni jako písmaři (H soferím, Sopherim), později másoretáři a od 11. stol. punktátoři. Jejich cílem bylo TAKÉ zajistit SPRÁVNÉ předávání hebrejského textu z pokolení na pokolení. Proč obě slůvka zdůrazňujeme, si vysvětlíme. Zmíněná kontrola předávání byla totiž pouze dílčí etapou vývoje hebrejských biblických textů.

Kánon

Náboženské hebrejské texty psali různí autoři, v různých dobách, s různými pohnutkami. Některé upadly v zapomnění, jiné ne. Na jejich náboženskou autoritu resp. inspirovanost existovaly mnohdy rozdílné názory. Svitkům, které byly v jedné sektě považovány za boží slovo, nebyla jinde věnována žádná pozornost. Hebrejské náboženské komunity si postupně vytvářely soubory svitků, kterým dávaly přednost před ostatními. Texty a věrouka těchto komunit se navzájem ovlivňovaly. Lidé si vybírali texty podle toho, jak odpovídaly jejich představám o světě a bohu a naopak svůj život přizpůsobovali těmto textům.
Nejvíce se nakonec prosadila sbírka, označovaná dnes jako Tanach (občas nazývána jako "Jewish Bible"). Právě Tanach se stal základem pozdější Bible. Podle tradice bylo asi v roce 90 n. l. na synodě v Jabné (Jamnii) školou založenou Jóchananem ben Zakkai "prosazeno, které z knih budou zařazeny do kánonu Starého zákona a které ne."^[3].  Dnes převažuje názor, že v Jamnii se židovský synod nekonal. Už v té době se užívaly texty zahrnuté dnes do hebrejského kánonu. Kánon byl profilován a uzavírán postupně v rozmezí let 300 př. n. l. až 200 n. l.

Souhláskové texty (neúplný pravopis)

Texty sebrané později do Hebrejské Bible začaly vznikat nejdříve počátkem 7. stol. př. n. l. K zásadním úpravám a kompletacím textů došlo až v perské a helénistické době (od 6. stol. př. n. l.). Někteří odborníci vznik textů posunují až do období babylonského zajetí Židů (586 - 538 př. n. l.) či dokonce až do doby poexilní. Viz Kdo a kdy napsal Tóru?

Staré hebrejské texty byly psány nejprve jen souhláskami. Hebrejština samohlásky nezapisovala. Téměř všechna hebrejská slova byla zapisována pouze svým souhláskovým základem. Základ vyjadřoval hlavní význam slova. Např. L-M-D znamená učení. Přesný význam slova ale mohl být jiný. Teprve doplnění kořene slova některými samohláskami či souhláskami by vymezilo jeho přesnější význam (viz např. Zacharjáš 14:5). Přesnější pochopení významu textu tak někdy zůstávalo jen na znalostech čtenáře. Dva čtenáři se mohli dobrat rozdílného výkladu textu. Například přidání a-a znamená on dělá. LaMaD znamená on se učí. Pokud přidáme me-a-e, získá slovo význam ten kdo. Takže meLaMeD znamená ten kdo učí. Takže LMD mohlo znamenat učení, on se učí či např. ten kdo učí. Chybějící samohlásky neumožňovaly přesné, objektivní čtení textu.

Souhláskové texty doplněné dalšími souhláskami (plný pravopis)

Aby písaři omezili nejednoznačnost textů, začali od 1. stol. př. n. l. používat některé souhlásky jako samohlásky. Tyto souhlásky čtené jako samohlásky označujeme jako matres lectionis, tedy matky čtení. LMD mohlo znamenat učení nebo také on se učí (LaMaD) či ona se učí, podle kontextu. Jak ale odlišit význam on se učí od ona se učí? Druhý význam se odlišil přidáním H. LMDH se četlo jako lamda - ona se učí. LMDW se četlo jako lamdu a znamenalo oni se učí. Takové psaní je označováno jako plný pravopis (plene, full ortography) na rozdíl od staršího neúplného pravopisu (defectivus, defective ortography). Viz např. Deu 24:14 - nádeník nebo mzda?). Pro zpřesnění významu slova se tedy přidávala další souhláska sloužící jako samohláska. LMDT např. znamená ty se učíš a LMDTM vy se učíte. I tak smysl textu mohl zůstat nejednoznačný. Navíc plný pravopis nebyl nikdy standardizován. Teprve od 7. či 6. stol. n. l. začaly být čistě souhláskové texty doplňovány značkami samohlásek - punktací.^[4]

Sjednocování obsahu textů

Stejné hebrejské texty se vinou opakovaného přepisování a upravování začaly vzájemně lišit. Proto bylo rozhodnuto konsonantní (souhláskový) hebrejský text sjednotit. Tyto práce trvaly pět století. Začínalo se Tórou. "Text se ručně opisoval, srovnávaly se jeho různé podoby (varianty) na základě starého dosavadního písemného materiálu, který byl k dispozici a zjištěné odchylky se odstraňovaly, aby tak vznikl pokud možno jednotný text."^[3] Vznikalo tak závazné (autoritativní) znění Tóry.

Punktace, vokalizace, akcentace

Hebrejské texty byly složeny pouze ze souhlásek, časem si písaři začali pomáhat některými souhláskami zastupujícími samohlásky. Přesto však význam textu nebyl vždy jednoznačný. Slovo mohlo představovat několik významů, podle toho, jaké samohlásky si čtenář mezi psané souhlásky dosadil. Čtení Bible bylo ovlivněno subjektivitou přednášejícího a mohlo docházet k rozdílnému přednesu i výkladu textu. Proto začali hebrejští učenci texty dále upravovat - nastala éra masoretářů.

Masoretští učenci začali od 5. stol. n. l. pracovat nad textem Tóry s cílem zajistit její jednoznačné čtení. Pod jednotlivé souhlásky přidávali  znaménka (tzv. punktace či bodování) určující, jaké samohlásky mají být mezi jednotlivými souhláskami čteny (tzv. vokalizace). To usnadňovalo plynulé čtení a hlavně umožňovalo jednotu přednesu. Začal vznikat masoretský text (MT).

 
Některá znaménka označovala rovněž další zvukové vlastnosti přednesu (akcentace), jakými byly výslovnost, důraz, pauzy apod.

Věřilo se, že celou Tóru nadiktoval Bůh a tedy i každé písmeno je posvátné. Souhláskový text proto neměl být dále měněn, pouze doplňován různými poznámkami a znaménky. Kromě těch vokalizačních to byla celá řada jiných, kterými se např. upozorňovalo na chyby ve slovech, chybnou gramatiku či na to, že recitátor má předříkávat něco jiného, než co je psáno. Prof. ThDr. Vladimír Kubáč ve skriptech "ÚVOD DO HEBREJSKÉHO TEXTU STARÉHO ZÁKONA" uvádí, že šlo zvláště o tato doplnění:^[3]

Pozdější změny původního textu

Při tzv. "Písmařských opravách" písaři "odstranili z textu některé příliš lidské představy o Bohu ..." ^[3] a text byl tedy z věroučných důvodů dále měněn. Jak vyplývá i z předchozích odstavců, měnili písaři texty i později, po úvodních etapách kanonizace a rekonstrukce. Nejen formou poznámek či značek, ale též přímými zásahy v textech (Písmařské opravy - Tiqqúné soferím).

Masoretské práce probíhaly paralelně na několika místech. K nejznámějším z nich patřila Palestina, kde působili tzv. západní masoretáři (hlavně ve městě Tiberias), a Babylónie s východními masoretáři (města Pumbadita, Súra, Nahardéa). Babylónské školy později ztratily svůj význam a v 10. až 11. stol. zanikly. Vedení se tak ujali západní masoretáři, kteří ve 12. stol. dokončili úpravy textu, který se pak stal závazným pro většinu židů.

Formální úpravy

Probíhaly i formální úpravy textu. Židovští učenci rozdělili Bibli (s výjimkou žalmů) na "otevřené" a "uzavřené" oddíly. Existovalo i několik dělení liturgických.  Časem z nich zvítězilo rozdělení Tóry babylónskými židy na 54 (nebo na 53) odstavců. Tóra se celá pak přečetla za jediný rok.  Rozdělení Bible na nám známé kapitoly pochází až z 13. století a zavedl je profesor pařížské univerzity Stephan Langton (1150 - 1228).

Kontrola textů

Učenci měli snahu zajistit bezchybné přepisování Tóry. Počítali, kolikrát se určité písmeno v textu vyskytovalo, sečítali jednotlivá slova, verše, počty odstavců atd. Na základě kontrolních součtů tak vytvořili mechanismy umožňující kontrolu textu.

Teprve v průběhu několika staletí došlo k vypracování metod neměnných a bezchybných přepisů textů Hebrejské Bible. Výsledkem práce mnoha generací másoretářů byl hebrejský text závazný pro většinu judaistů. Ne všichni věřící je ale přijali. Například Rabbanité neuznávali ani texty masoretské, ale pouze texty "holé" bez značek. 

Dochované manuskripty

O rozvoj punktace se významně zasloužila židovská sekta keráů. Založil ji v r. 760 Anan ben David. "Tato sekta se držela výslovně Písma a rabínské dodatky (Talmúd) odmítala. Vzhledem k tomu, že se mylně domnívala, že punktace pochází přímo od Mojžíše jako součást Hospodinova zjevení na Sínaji, projevila značný zájem o studium textu Písma a vyvinula snahu zachytit co možná nejpřesněji jeho výslovnost ... Hnutí keráů, jež silně ovlivnilo duchovní život židovstva, přispělo v létech 780 až 930 po Kr. i na Západě k rozkvětu práce másoretářů. Střediskem studia hebrejského textu a práce s ním bylo právě město Tiberias. Nejvýznamnějšími zástupci této školy zde byly dvě rodiny, a to rodina Ben Ašer a rodina Ben Naftálí, z nichž Ašerovci patřili k sektě keráů." ^[3] 

Másoretáři patřící k rodině Ben Ašer (Ben Asher) žijící mezi 2. pol. 8. stol. až 1. pol. 10. stol. provedli sjednocení vokalizace i akcentace textu. Zásluhou pěti či šesti generací rodiny Ašerovy se nám tedy zachovaly tzv. Rukopisy ben-Ašerovy :
- Codex Cairensis (Cairo Codex), napsán v r. 895 Móše ben Ašerem, obsahuje Přední a Zadní Proroky
- Aleppský kodex (Aleppo Codex), napsán v 1. pol. 10. stol. Před několika lety byl poskytnut k vědeckému bádání a "má být vzat za základ připravovaného kritického vydání Bible péčí Hebrejské univerzity v Jeruzalému." (The Hebrew University Bible Project)" ^[3]

Ve 14. stol. byl vytvořen Textus Receptus zvaný také jako Traditional Received Text či jen Received Text. Byl vydán jako vzorový text Jákobem ben Chajjímem (židovský učenec z Tunisu, který později konvertoval ke křesťanství) v jeho vydání Bible. Na tento středověký textus receptus měl vliv text další másoretské autority - rodiny Ben Naftálí. Druhá rabínská bible Jákoba ben Chajjíma (Chayyim)  byla vydána v letech 1524-25 (tzv. Bombergiana). Až do 20. století byla směrodatným tištěným vydáním hebrejského textu Starého zákona. Například známý překlad King James Bible Old Testament byl přeložen právě z Ben Chayyim Masoretic Text.

Dnes nejstarší kompletně dochovanou Hebrejskou Biblí pořízenou masoretáři je manuskript Codex Leningradensis (Leningrad / St. Petersburg Codex). Vznikla přibližně v létech 1008 až 1010 n. l. Je opisem rukopisu pořízeného Aharónem ben Móše ben Ašerem (tzv. "vzorný kodex ašérovský "). Text je uložen v ruské veřejné knihovně v Petrohradu (Leningradu) pod značkou B 19A a byl použit v díle "Biblia hebraica" Rudolfa Kittela. Podle textu B 19A se pořizují novodobé překlady Starého zákona a byl např. podkladem pro Český ekumenický překlad Bible (CEP).

Biblia hebraica Rudolfa Kittela byla dále revidována a vznikla tak "Biblia Hebraica Stuttgartensia" (BHS) vydávaná v posledních letech Wurttembereským biblickým ústavem ve Stuttgartu. Obsahuje hebrejské starozákonní texty, které jsou dnes považovány většinou biblistů za nejbližší těm původním, patřícím do rodiny masoretských textů. Slouží často jako hlavní podklad při novodobých překladech Hebrejské Bible (Starého zákona).

Pokračování - BHS - Biblia Hebraica Stuttgartensia

Vydáno: 28. 9. 2002