Marie Magdalská (X.)

V Čechách utajená Máří Magdaléna?

Také na řadě míst u nás se lze setkat s církevními památkami, které v sobě mohou nést skrytou symboliku - upomínku na Máří Magdalénu jako ženu Ježíše Krista a učitelku apoštolů.  

Pokud zavítáte do jihočeského Jindřichova Hradce a navštívíte kostel sv. Jana Křtitele, jistě si povšimnete podivné výzdoby jeho stěn. Na freskách v hlavní lodi kostela spatříte prapodivná monstra: ženu s prsy na zádech, skřeta s ohromnou hlavou vyrůstající přímo z nohou a další těžko definovatelná stvoření, napůl zvířecí a napůl lidská. Fresky pocházejí ze 14. století a dodnes se vedou spory o tom, co vlastně znamenají. Podobné obrazy lze spatřit snad jen v některých středověkých knihách, ale podobně vyzdobené stěny kostela jsou něčím ojedinělým. Ve společnosti pitoreskních maleb se mohou ztrácet na první pohled běžná vyobrazení apoštolů, která nás nyní budou zajímat nejvíce. Někteří badatelé totiž tvrdí, že je mezi nimi skryta Máří Magdaléna, apoštolka apoštolů (apostola apostolorum) podle gnostických evangelií.

Obr. Fresky na stěnách kostela.[1]

Dvanáct apoštolů

V horní části hlavní lodi kostela je vymalováno dvanáct apoštolů. Malby pocházejí z poloviny 14. století. Na konci 15. století byly vážně poškozeny při stavebních úpravách.

Při požáru shořelo původní plochostropé zastřešení lodi a nahrazeno bylo síťovou klenbou. Klenba překryla apoštolům části hlav a polovina z nich je téměř celá skryta pod patkami klenby. Zbývající výmalba horní části lodi  byla zabílena až do znovuobjevení maleb v roce 1880.[a] Apoštolové jsou vymalováni na obou stranách lodi mezi okny. U Ježíšových učedníků je vždy zobrazen jejich atribut. Jde o symbol jednoznačně identifikující každého z nich. První apoštol na severní stěně směrem od kněžiště je svatý Pavel. Je zobrazen s knihou a mečem, jeho atributem. Meč drží Pavel pevně v ruce. Hlava je zakryta konzolou klenby. Postava druhého apoštola je téměř celá zakryta klenbou. Třetí apoštol je svatý Ondřej, držící kříž ve tvaru x (Ondřejský kříž).

Obr. Strop hlavní lodě kostela. Po stranách mezi okny jsou malby dvanácti apoštolů.[1]

Čtvrtý apoštol nebyl jednoznačně identifikován, přestože je viditelná velká část postavy. Jeho tvář je bezvousá. Je oděn do žlutého šatu, přes který má přehozen červený plášť bohatě řasený k jeho pravé ruce. Tou se dotýká hrotu meče, který směřuje dolů. V levé ruce drží knihu.
Pátým učedníkem je svatý Tomáš. Drží kopí a knihu. Na opačné, západní stěně, je šestým apoštolem někdo neznámý, hlava skončila pod konzolou klenby. Sedmým apoštolem je svatý Matouš. Drží sekeru. Osmého apoštola opět nelze identifikovat, hlava je skryta klenbou. Devátý apoštol je svatý Šimon. Drží pilu a knihu. Desátého a jedenáctého apoštola opět skryly klenby a nelze je určit. Posledním apoštolem je svatý Petr s hlavou ztracenou v klenbě. Drží klíč a knihu.

Obr. Apoštolové Ondřej, Tomáš a Šimon.^[2]

Apoštol nebo apoštolka?

Zvláštní je postava čtvrtého apoštola. Na rozdíl od všech ostatních dochovaných tváří je ta jeho bezvousá. Opravdu připomíná ve skupině vousatých apoštolů spíše ženu. Někdy je postava ztotožněna s apoštolem Janem Evangelistou. Ten býval zobrazován bezvousý. Proč se však apoštol dotýká ostří obráceného meče? Jan míval jako atribut číši vína, orla nebo nádobu s hadem, nikdy meč. Navíc zemřel přirozenou smrtí, nikoliv mečem.

Obr. Záhadný apoštol držící nezamčenou knihu. Pravou rukou se dotýká ostří obráceného meče.[5]

 

Meč nikdy nepatřil k symbolům Jana Evangelisty a ani ostatních apoštolů, kromě Pavla a Šimona. Svatý Pavel svírá na kostelní malbě meč v ruce.  Krátký meč nebo častěji pila, jako v našem případě, byly atributem svatého Šimona. Žádný jiný apoštol nebyl ve středověku spojován se symbolikou meče. A zde v kostele sv. Jana Křtitele vidíme na malbě z poloviny 14. století Jana Evangelistu s dlouhým mečem jako významným atributem zobrazované postavy? Nebo to přece jen není Jan Evangelista ani žádný z dvanácti apoštolů standardně zobrazovaných na středověkých malbách?

Obr. Apoštol Pavel svírá v pravé ruce meč. Detail fresky. [5]

Apoštol jako jediný má hladkou tvář a také ústa jsou spíše ženská. Všimněme si dalšího rozdílu. Knihy, které nesou všichni apoštolové, jsou uzamčeny dvěma sponami. Kniha držená záhadnou postavou uzamčena není. Znamená to, že její příběh musí být ještě někdy přečten a pravda vyjevena?

Obr. Záhadný apoštol či apoštolka dotýkající se obráceného meče.^[1]

Symbolika meče obráceného hrotem nahoru dosud není objasněna. Pokud uvažujeme možnost, že v postavě apoštola je skryta Máří Magdaléna, lze navrhnout několik vysvětlení ruky, dotýkající se ostří meče. Svým životem, bok po boku Ježíše Krista, stála Marie Magdalská vždy na hraně života a smrti. Zůstala s Ježíšem i ve chvílích nejtěžších, kdy umíral na kříži, zatímco se apoštolové ve strachu skrývali. Jen podle Janova evangelia byl u ukřižování přítomen i jeden učedník, kterého (Ježíš) miloval. Jeho jméno však neznáme a je možné, že byl vymyšlen, aby se podařilo utajit, že Ježíš miloval právě Máří Magdalénu.^[3] Její celý život po boku Ježíše Krista se dotýkal smrti, jako se postava na obraze dotýká smrtícího hrotu meče. A smrt jí hrozila ještě více po Ježíšově ukřižování.
Meč byl v křesťanství symbolem pravdy, čistoty a rovnosti. Meč byl i významným gnostickým symbolem. Znamenal sílu rozlišovat mezi pravdou a lží. Symbolizoval osvobození vědomí od všeho, co brání rozvoji. Právě Máří Magdaléna byla podle některých gnostických evangelií tou, která jediná chápala Ježíšovo učení a vysvětlovala je i apoštolům. I tím si vysloužila zlost či dokonce nepřátelství některých z nich, zejména apoštola Petra, "skály", na které byla později založena církev.

Apoštol Tomáš naopak uznával moudrost Marie Magdalské a citoval Ježíšův výrok k obraně Marie před nepřátelským Petrem. Alespoň podle Tomášova gnostického evangelia, považovaného za nejpůvodnější soupis Ježíšových výroků.[4]

Obr.[5] Neznámý apoštol (vpravo) hledí na svatého Tomáše (vlevo).

Je pouhou náhodou, že záhadná postava na stěně kostela je obrácena právě ke svatému Tomášovi, jakoby právě u něj hledala zastání?

Další zvláštností je ošacení - zdá se být mnohem lépe zpracováno, než u ostatních apoštolů. Bohaté řasení roucha, jakoby mohlo skrývat postavu ženy - apoštolky. Rudý plášť jí halí levý bok. Zakrytý bok Máří Magdalény a dýka či meč - to připomíná tradici tajně předávanou po staletí mezi křesťany označovanými za gnostiky, heretiky či kacíře.

Možná bychom celou záhadu nezmiňovali, pokud by se jednalo o malbu v nějakém standardním svatostánku. Jenže kostel sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci je spojen právě s templáři a kacíři.

Kostel svatého Jana Křtitele v Jindřichově Hradci

Kostel svatého Jana Křtitele začal být stavěn na místě starší románské svatyně někdy po polovině 13. století. Měl být vybudován jako trojlodní bazilika, což bylo pro město velikosti Hradce nezvyklé. Taková velká stavba musela mít bohatého donátora. Kdo začal s výstavbou kostela, není písemně doloženo. Stavět se však začalo v době, kdy ve Francii byla dovršena genocida  pravých křesťanů (veri christiani), označovaných jako Kataři. Jen nemnozí z nich si zachránili životy útěkem do jiných zemí, včetně té naší. Podle knihy sepsané v 19. století archivářem z Jindřichova Hradce byl zakladatelem kostela řád templářů. Žádný doklad o tom, kdo skutečně zahájil stavbu kostela, se ale nedochoval. Každopádně bylo od tak rozsáhlé stavby brzy upuštěno a vzniklo jen dvojlodí, bez severní postranní lodi. Možná proto, že i templáři začali být začátkem 14. století pronásledováni po kontroverzním soudu proti kacířům ve Francii.

Obr. Kostel od jihozápadu, dobře patrný je původní bazilikální záměr.[5]

Nedokončenou svatyni dostal do správy řád minoritů (františkánů), který se v Hradci objevil kolem roku 1320. Františkáni a dominikáni byli v té době pověřeni vedením inkvizice včetně používání práva útrpného. Stavba kostela byla dokončena kolem poloviny 14. století. Právě v době, kdy v Čechách vrcholil kult Marie Magdaleny.^[c]
Následně vznikl i rozsáhlý cyklus nástěnných maleb, kterému vévodí postavy apoštolů (okolo kružbových oken) a Zvěstování (na triumfálním oblouku). Vyobrazeny jsou i různé obludy a záhadné symboly. Je pravděpodobné, že výzdoba kostela sv. Jana Křtitele přímo souvisí s výše uvedeným působením heretiků a templářů, vycházejících z učení křesťanské gnose.
Původci maleb jsou neznámí a určitě to nemuseli být františkáni. Vždyť malby v kostelech mívaly různé mecenáše. Je pravděpodobné, že velká část fresek vyjadřuje tajnou templářskou symboliku. Může zde být podobnost s údajnými malbami v templářském klášteru u sv. Vavřince v Praze.^[b]  Možná autor maleb patřil k heretickému hnutí a gnostický odkaz nechal po církevních represáliích takto zakódovat.

Fresky byly částečně narušeny již v 15. století, kdy bylo původně plochostropé uzavření lodi nahrazeno hvězdovou klenbou. Malby byly zakryty vápnem možná ještě dříve. To zároveň umožnilo uchování fresek až do dnešních dní.^[6] 

Templáři a kacíři

V letech 1335 – 1342 působilo v Jindřichově Hradci "svaté oficium" zosobněné inkvizitorem Havlem z Hradce. Ten vyzýval měšťany, kteří vyznávají kacířství nebo je nějakým způsobem podporují, aby se dostavili ve stanoveném termínu buď před inkvizitora, hradeckého faráře či kvadriána minoritského konventu. Lidé se bránili, situace na Hradecku vypadala napjatě, hrozily lidové bouře. Roku 1340 vyhlásil papež Benedikt II. proti heretikům na Hradecku křížovou výpravu. Jsou doloženy vzpoury v následujících letech, kdy byl poničen nedaleký Oldřichův hrad (a nepochybně i město) a vypáleno mnoho okolních vesnic. To znamená jediné - v době, kdy vznikly malby v kostele sv. Jana Křtitele, probíhal v oblasti boj proti kacířům.^[6]

Malby jsou vzhledem k jejich obsahu i legendám dávány logicky do souvislosti s křesťanskými gnostiky a templáři. Řád templářů (Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu) byl jedním z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. Řád byl zrušen v roce 1312 papežem Klementem V. pod dlouhodobým nátlakem francouzského krále Filipa IV. Sličného (v roce 1314 ale papež templáře tajně omilostnil).
Později bylo templářům připisováno uctívání Bafometa. V tomto jméně je údajně zašifrován (šifrou Atbaš) esoterický pojem sofia (řec. moudrost). Právě Marie Magdalena byl gnostiky považována za ztělesnění Pistis Sofia - duchovní moudrosti. S templáři je spojováno i objevení Turínského plátna, s otiskem Ježíšova těla po ukřižování. Řád se poprvé objevil v Čechách v roce 1232. Jeho sídlem byl kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.^{[6] [7]}

Zde existuje opět řada spojitostí s Kostelem svatého Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, templáři a tradicí Marie z Magdaly.

Sofia - moudrost

Marie Magdalská hraje významnou roli v několika gnostických spisech.  V díle Pistis Sofia (Víra – Moudrost) vypráví Magdalena apoštolům, co jí ve snu řekl Ježíš, ale Petr a Ondřej to odmítají.

Ve Filipově evangeliu je Marie Magdaléna uváděna jako družka Ježíšova, kterou často líbal na ústa. Podle evangelia je mezistupněm mezi Bohem a naším světem sféra božské plnosti. Z tohoto horního světa pocházejí mocnosti - eony. Některé se vtělily do pozemského světa. Eon Logos se vtělil do Ježíše a Sofia do Marie Magdalény. V horním světě  se Logos a nebeská Sofie spojují v nerozlučnou dvojici. Stejně tak je Marie Magdaléna spojena s Ježíšem. Teprve spolu vytvářejí jednotu.^[4]

Turínské plátno, rouška a  veraikon

Turínské plátno s údajným negativním otiskem Ježíšova těla je dostatečně známo. Existuje i jiný artefakt spojený s ukřižováním Ježíše Krista - rouška z Ovieda (the Sudarium of Oviedo). Je uložena od 8. století v katedrále ve španělském Oviedu. Podle analýzy vláken pochází rouška (sudarium, potní šátek) ze stejného místa a doby, jako Turínské plátno. Krevní skupina na šátku je shodná s krví na Turínském plátně. Plátno s krvavým otiskem je spojováno s událostmi dle Janovova evangelia (Jan 20:6-7).[8] [9] [11] Později vznikla tradice, podle které otřela Ježíši obličej, při jeho cestě na Golgotu, Veronika. Kristův obraz se tak zázračně otiskl do roušky. Tato relikvie, tzv. Veroničina rouška prý uchovává pravý obraz (otisk) Ježíšovy tváře. Na obrazech a freskách bývala zobrazována svatá Veronika držící roušku s otiskem či obrazem Kristovy tváře. Někdy roušku drželi dva andělé. Tento obraz se nazývá veraikon.[10]

Obr. Svatá Veronika, Hans Memling, r. 1470[10] V její postavě je skryta Máří Magdaléna, která prvá objevila otevřený hrob a vzala to, co jí před vchodem ponechali andělé - plátna, ve kterých spočívalo Ježíšovo tělo, a šátek, který zakrýval jeho obličej.

Oba artefakty jsou dávány do souvislosti s řádem templářů. A právě veraikon, zobrazení šátku s obrazem Ježíšovy tváře, nalezneme v kostele svatého Jana Křtitele v Jindřichově Hradci.

Obr. Veraikon nesený anděly, jižní stěna kaple svaté Anny, první polovina 15. století.^[2]

Takzvaná kaple svaté Anny se nachází v západní části boční lodi, naproti obrazu čtvrtého apoštola. Kromě zobrazení čtyř evangelistů a scény z Klanění tří králů zde nalezneme i veraikon. Dva andělé ukazují lněný šátek s otiskem Ježíšovy tváře. Podle tradice to byl šátek Veroniky, která otřela Ježíšovi obličej při jeho útrpné cestě na popraviště. V evangeliích se ale o Veronice nic nepíše. Zato v Janově evangeliu je popsána scéna objevení prázdného Ježíšova hrobu. Marie Magdalská jako prvá zjistila, že vchod do hrobky je otevřen a hrobka prázdná. U vchodu ležela lněná plátna, do kterých bylo dříve zabaleno Ježíšovo tělo (viz Turínské plátno) a na jiném místě svinut šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu (viz rouška z Ovieda, veraikon). O něco později se zde setkala se dvěma anděli a konečně i s Ježíšem. On ji oslovoval Mariam, ona jeho Rabboni - milovaný učiteli. Vše je popsáno ve 20. kapitole Janova evangelia.

Podle skryté tradice ukazoval veraikon na Marii Magdalskou, která objevila zmizení Ježíšova těla a vzala lněná plátna i šátek na památku svého muže a učitele. V kostele sv. Jana Křtitele tak tvář Ježíše Krista jakoby symbolicky hleděla na záhadnou postavu mezi apoštoly, jeho ženu, milovanou Mariam Magdalio.

Vytvořeno: 15. 02. 2020