Starověké hvězdářství IV.

Souhvězdí

Noční obloze kraloval Měsíc, jehož postupné ubývání a dorůstání odměřovalo jednotlivé měsíce v roce. Fáze Měsíce a možná také zimní a letní slunovraty byly v severní Evropě přesně pozorovány a zaznamenávány už před 40 000 lety.^[6]

Pokud Měsíc nesvítil příliš jasně, zářila nebeská sféra stovkami hvězd. Orientaci na nočním nebi usnadnilo spojování hvězd do jednotlivých imaginárních obrazců. Kdy si člověk poprvé začal propojovat hvězdy v souhvězdí?

Stále více odborníků se přiklání k názoru, že mnohé jeskynní malby z období paleolitu představují souhvězdí noční oblohy.
 

Obr. Malba býka "Le Grand Taureau"v jeskyni Lascaux (Francie).

Frank Edge tvrdí, že kresba Velkého býka v Lascaux znázorňuje souhvězdí Býka tak, jak vypadalo 15 000 př. n. l. Vznik obrazů v Síni býků vědci datují právě do tohoto období.[2] L. A. Congregado identifikoval body nad hřbetem býka jako Plejády, body na líci jako Hyády a čtyři body v přímce vlevo jako Orion.[4]

Podle Ch. Jegues-Wolkiewiez lze v prehistorických malbách na stěnách jeskyně Lascaux (cca. 16 500 až 13 000 př. n. l.) objevit několik souhvězdí včetně většiny souhvězdí zvířetníku. Obr. vpravo. Malba býka "Le Grand Taureau" v jeskyni Lascaux se zakreslením odpovídajícího souhvězdí. [11]

Z nejstarších dochovaných textů se dozvídáme, že Sumerové nazývali hvězdy "pasoucím se stádem". Hvězdy se, jako klidné stádo, držely stále ve stejných rozestupech. Celé stádo hvězd se otáčelo kolem nebeského pólu. 
Některé hvězdy však formaci nedržely a noc od noci pomalu měnily své postavení ve stádě. Někdy se dokonce na své zdánlivé cestě noční oblohou zastavily a vracely zpět proti pohybu zbytku stáda. Sumerové těchto neposlušných hvězd napočítali pět a nazvali je "divoké ovce".^[1] My jim dnes říkáme planety.

Měsíc a planety se otáčejí kolem nebeského pólu společně s hvězdami, ale zároveň se vůči nim pomalu posouvají. Jednu noc svítí Měsíc či planeta v jednom souhvězdí, a během několika dalších nocí se posune do souhvězdí vedlejšího. Dávní pozorovatelé si navíc všimli, že se Měsíc a planety pohybují vždy jen v rámci úzkého pásu noční oblohy tvořeného určitými hvězdami a souhvězdími. Měsíc ani žádná planeta nikdy z tohoto pásu nevybočí (dnes víme, že výjimkou je Pluto). To, že Měsíc a planety putují po dráze protínající nebeskou sféru, bylo známo mnohým kulturám již zhruba 3500 let př. n. l.

Hvězdy a souhvězdí v pásu cesty Měsíce a planet sloužily jako referenční podklad pro sledování pohybu těchto nebeských poutníků. Staly se také ciferníkem nebeských hodin. Lidé se např. naučili podle jejich postavení určovat, za jak dlouho nastane svítání.^[3] Přesná orientace v pásu hvězd tedy měla pro naše prapředky velký praktický význam. Proto jej pokryli imaginární sítí několika souhvězdí.

Alexander Gurshtein tvrdí, že nebeský pás byl původně rozdělen na čtyři souhvězdí související s body rovnodennosti a slunovratu. Ustanovení a pojmenování souhvězdí muselo prý začít nejpozději v roce 4400 př. n. l., pravděpodobně již v roce 6000 př. n. l. ^[7]

V Mezopotámii již ve 4. tisíciletí př. n. l. sdružili některé hvězdy do skupin a přiřadili jim často používané symboly Býka, Lva, Štíra a Enkiho (Vodnáře?). Kolem r. 3800 př. n. l. znali mezopotamští hvězdáři 6 souhvězdí ležících v pásu pohybu Měsíce a planet:

Babyloňané kolem roku 1000 př. n. l. rozeznávali osmnáct souhvězdí, přes která procházejí Měsíc a planety:^[10] 

Babyloňané jako první začali spojovat některá souhvězdí s měsíci roku. V letech 600 až 500 př. n. l. byla souhvězdí přiřazena po jednom či dvou ke dvanácti měsícům:^[10] 

Asi kolem roku 400 př. n. l. (někdy je udáván rok 700 př. n. l.) byl počet znamení pásu oblohy omezen na dvanáct. Každé z nich pokrývalo 30° nebeského pásu. Prvým znamením byl Beran přidružený počátečnímu měsíci roku ^[10] (babylonský rok začínal jarní rovnodenností): 

Nevíme, kdy starověcí hvězdáři vypozorovali, že na pozadí pásu nebeské oblohy se kromě Měsíce a planet pohybuje také Slunce. Určit sluneční dráhu nebylo jednoduché. Když svítí Slunce, nejsou vidět hvězdy na jeho pozadí. Zřejmě pradávní mudrcové sledovali souhvězdí nad východním obzorem těsně před východem Slunce a obdobně na západním obzoru po západu slunečního kotouče. Jednou z metod mohlo snad být i přímé pozorování souhvězdí za Sluncem při jeho zatmění. Odtud je pravděpodobně odvozen i název sluneční cesty po obloze - ekliptika.^[a]

Pás nebes podél ekliptiky dnes nazýváme zodiak či zvířetník. Je to právě onen pás nebes, kterým putují Měsíc, planety i Slunce. Část souhvězdí resp. znamení zvířetníku nesla zvířecí symboly, odtud tedy název. Pás dvanácti souhvězdí podél ekliptiky nazýváme siderický zvířetník. Pás dvanácti znamení podél ekliptiky nazýváme tropický zvířetník.

Encyklopedie Diderot^[9]

Nejstarší všeobecně známé vyobrazení zvěrokruhu tvořeného dvanácti souhvězdími, pochází z chrámu bohyně Hathory v Dendeře, v jižním Egyptě. Zobrazení nebes ze stropu Usirovy svatyně přitahuje svou krásou hledače tajemna. Chrám byl postaven v 1. století př. n. l. Zodiaku z Dendery se věnujeme v samostatném článku.

Obr. Překreslený reliéf z chrámu v Dendeře.

Další zajímavé egyptské zobrazení zodiaku bychom nalezli na víku rakví z Théb.  Rakve pocházejí z konce 2. stol. n. l. Bohyni Nut obklopují symboly souhvězdí zvířetníku:

Princip rozdělení pásu ekliptiky na dvanáct souhvězdí převzali od babylonských hvězdářů Řekové. Jmenujme alespoň řeckého astronoma Hipparcha (cca. 190 až 125 př. n. l.) či světoznámého Ptolemaia (cca. 170 až 100 př. n. l.).^[9]  Tento model siderického zodiaku se nezměněn dochoval do dnešních dnů. Z hlediska astronomie již ztratil svůj prvotní význam. Zato zůstává vděčným tématem pro astrology, umělce a hledače duchovna.

Nezvyklá je podobnost mezi našimi (západními) souhvězdími zvěrokruhu a souhvězdími zvěrokruhu předkolumbovských Mayů. Stansbury Hagan tvrdí, že pocházejí z jednoho prapůvodního zdroje.^[8]
 

Následující: Starověké hvězdářství V. - Měsíc

Vytvořeno: 15. 04. 2006