Následnictví a incest

Dnes považujeme například sňatek bratra a sestry za přinejmenším společensky nevhodný, byť se jedná třeba o sourozence nevlastní. Jinak tomu bylo ve starověku. Tehdy naopak mohlo být partnerství bratra a "poloviční" sestry ceněno a pokud z něj vzešel mužský potomek, měl mnohé výsady. Včetně dědického práva a to dokonce i na úkor nevlastního bratra, byť by byl starší a prvorozený.

Bohové

Pokud byli všichni bohové potomky jediného Stvořitele, pak i jejich manželství byla vlastně incestní. Také první dva lidé měli za svého otce Stvořitele, byli tedy nejen prvním párem ale i sourozenci. Podle Ernesta Bornemana^[a] obsahují téměř všechny mýty o vzniku světa a původu člověka incest - nejprve incest bohů, pak incesty prvních lidí.

Manželství sourozenců se ve vladařských rodech stávalo po vzoru bohů povinností v Sumeru, Egyptu, Persii, jihovýchodní Číně, Siamu či Incké říši.

Bible

Podle Hebrejské Bible k manželstvím mezi nevlastními sourozenci patřil i svazek mezi Abrahámem a Sárou.  O tom, že Sára byla nevlastní sestra Abrahámova, se dočteme v příběhu z Egypta. Mojžíš tam zamlčel, že Sára není jen jeho sestra ale také manželka. Gerarský král si vzal Sáru za ženu, ale dříve než se k ní intimně přiblížil, ho bůh varoval. A tak pravda vyšla najevo:

Sára byla Abrahámovou poloviční sestrou, měli stejného otce, ale jiné matky. A stala se i jeho první ženou.
První biblický patriarcha Abram (Abrahám) a jeho žena Sáraj (Sára) se nemohli dočkat potomka. Sáraj svému muži navrhla, aby pojal za ženu i jejich otrokyni Hagar. Ta mu vskutku porodila syna - Izmaela. Izmael byl tedy prvorozeným synem s výsadou stát se Abrahámovým následníkem. Bůh Yahweh však Abrahámovi sdělil, že jeho následovníkem bude někdo jiný - dosud nenarozený syn Sáry. Abrahám tomu nemohl uvěřit, on i jeho žena již byli velmi staří. Ale stalo se tak. Sára porodila Abrahámovi syna Izáka. Abrahám se velice trápil tím, jak vyřešit otázku svého nástupnictví. Měl teď dva syny,  prvorozeného syna Izmaela se svou další manželkou - otrokyní Hágar a druhorozeného Izáka, syna jeho první ženy a nevlastní sestry Sáry. Božstvo Elóhím rozhodlo, že Abrahámovým nástupcem bude Izák:

Příběh Abraháma patří do tzv. pra-otecké doby, kterou biblisté označují rozmezí 19. až 17. stol. př. n. l .  Do pozdějšího období (1500 - 1000 př. n. l.)  je zařazován příběh další biblické manželské i sourozenecké dvojice Amnón a Támar. ^[7]

Egypt

V Textech pyramid čteme o vzniku našeho světa. Bůh Atum oplodnil sám sebe a porodil dvojici bohů Šov a Tefnut. Ti přivedli na svět boha země Géb a bohyni oblohy Nút. Z jejich spojení povstali bohové Usir a Eset, Sutech a Nebthet. Spojením sourozeneckých bohů se rodili další bohové a vznikal svět. Farao, jako ztělesnění boha, tuto tradici napodoboval i svým manželstvím.

Na stéle nalezené v Horním Egyptě, poblíž hranice s Núbií, je popsán způsob výběru následovníka etiopského krále:^[6]

Následnictví etiopského krále tedy obdržel ten z jeho synů, kterého králi porodila jeho sestra.

Sňatky faraónů s jejich sestrami, či dokonce dcerami, patřily k egyptské tradici. Nejednalo se o pouhé rituální svazky, z těchto spojení se rodily děti, mnohdy budoucí vládcové Egypta. V Nové říši byl král Ahmos I. (cca. 1550-1525 př. n. l.) synem vládce Kamose a jeho sestry Ahhotep II. Také Ahmos I. se oženil s vlastní sestrou Ahmose-Nefertari. Jeho třetí syn a nástupce Amenhotep I. (cca. 1525-1504 př. n. l.) se oženil se svou sestrou Ahmose-Meritamon, jejich syn však zemřel.
Královna Hatšepsut (cca. 1479-1458 př. n. l.) se provdala za svého nevlastního bratra Thutmose II. Po její smrti praxe incestních sňatků na čas končí. Obnovují ji až makedonští Ptolemaiovci ve snaze upevnit svou vládu nad Egyptem.^[5]

Ptolemaios II. (309 - 246 př. n. l.) zapudil svou manželku a vzal si svou vlastní sestru Arsinoe. Provedl to v souladu s egyptskou tradicí, pro Řeky však již byl královský incest nepřijatelný. Ptolemaios se oženil se svou sestrou z praktických politických důvodů, ve snaze více se přiblížit většinovému egyptskému obyvatelstvu. Sebe prohlásil za živoucího boha a sestru-manželku za bohyni. Co bylo povoleno králům, neplatilo pro každého. Sexuální styky mezi blízkými příbuznými byly odsuzovány už ve starém Egyptě.

Mince s vyobrazením Ptolemaia II. a Arsinoe II[3]

Řecko

Bohové starého Řecka měli řadu incestních vztahů. Zeus, vládce Olympu, měl za manželku Héru, svou sestru. Podle Homéra (8. stol. př. n. l.) se šest Aiolových synů oženilo se svými sestrami. Později dramatik Euripides (480 - 406 př. n. l.) připustil, že pouze jediný Aiolův syn měl incestní vztah se svou sestrou, i tak ale vzbudil velké pobouření mezi Řeky. Nakonec musel své divadelní dílo přepracovat.
V Athénách bylo r. 451 př. n. l. alespoň povoleno manželství nevlastních sourozenců, pokud měli téhož otce.
Sňatek egyptského vládce Ptolemaia II. se svou sestrou Arsinoe Řekové silně kritizovali. Např. básník Sótadés vtipkoval: "Do nedovolené díry strkáš hřebík!" Za svou prostořekost byl utopen.^[5]

Důvod incestních sňatků

Důvodů pro incestní sňatky bylo více. Vzorem mohli být mnozí bohové. Např. v kosmogonických systémech starého Egypta byli bohové potomky jediného Stvořitele - všechna jejich manželství tedy byla incestní.

Cílem mohlo být i bránit politické nestabilitě, povstáním ze strany levobočků apod.  Důležitým faktorem byla snaha nerozptylovat rodinné jmění. Dcera, která dědila majetek rodičů, si tak brala svého nejbližšího svobodného příbuzného. Dědic pocházel ze stále stejné rodiny.^[5] 

Podle Jamese Frazera^[4] se ve starověkém Egyptě dědil nárok na královský trůn v ženské linii (po přeslici). Právo vládnout ale bylo dáno pouze mužům. Faraon se tedy oženil se svou sestrou či dcerou, aby zajistil svému budoucímu synovi nástupnictví.

Konec následnictví

V Bibli je přednostní následnictví potomka otce a matky, coby rodičů a zároveň polovičních sourozenců, zmiňováno u Abraháma, Sáry a jejich syna Izáka. Období patriarchů a tedy i působení Abraháma a Izáka se nejčastěji klade do období 2000 až 1800 př. n. l. Tehdy se dle božích pokynů stal druhorozený Izák následníkem před Abrahámovým prvorozeným synem Izmaelem.

V poslední knize Zákona/Tóry - Deuteronomium, jejíž vznik a úpravy jsou datovány do rozmezí 1500 až 550 př. n. l., je již prosazováno klasické následnictví prvorozeného syna. O případných nárocích později narozených potomků vzešlých ze spojení partnerů, kdy matka je poloviční sestrou otcovou, se zde nepíše.

Pokrevní dědická linie po matce

U Slovanů se příslušnost ke slovanskému národu odvozovala od nepaměti vždy po matce. Rovněž pro ortodoxní židy je etnickým Židem pouze osoba, která má židovskou matku. Dle izraelského práva je Židem osoba, která má židovskou matku.^{[b] [8]} 

Dnešní věda již potvrdila existenci maternální dědičnosti mtDNA, kdy drtivá většina mitochondriální genetické informace je děděna pouze po matce. Dědičnost po mateřské linii je využívána pro různé genetické analýzy a na jejím základě je zkoumána i migrace lidstva. Mitochondriální DNA dědí po matce každý její potomek, ale jen dcery jsou schopny tuto mtDNA přenášet dále.^[c]

Lidé již od nepaměti věděli, že po matce se přenášejí určující rodové resp. národnostní vlastnosti člověka a dbali na to, aby královské dynastie byly zachovávány po ženské linii.

Vydáno: 05. 02. 03