Konec věku (VII.)

Kola času v židovství a křesťanství

Pro židovskou a křesťanskou věrouku i celou západní civilizaci je typické lineární chápání času. Události a čas běží od nějakého výchozího bodu stále dopředu. Svět začal stvořením či velkým třeskem a přes několik peripetií (potopa, zkáza Sodomy a Gomory, babylónské zmatení jazyků, války atd.) svět spěje k bodu konečnému (příchod mesiáše, poslední soud, boží království či vychladnutí vesmíru). Naše společnost velice přesně rozlišuje mezi událostmi minulými (které se již nedají změnit i když nás třeba ovlivňují), současnými a budoucími. Jsme přesvědčeni, že budoucnost jsme schopni ovlivnit a téměř vše máme pod kontrolou.

Obr. Stvoření světa. Středověký rukopis, 13. stol.[11]

Ovšem ještě nedávné generace našich předků vnímaly čas jinak. Chápaly opakování časových cyklů stejně jako všechny dávné kultury. Lidé odpradávna věřili, že čas běží ve vlnách, události se znovu a znovu vracejí, minulost se stále spojuje s přítomností a budoucnost je určena minulými ději.
Křesťané si na Velikonoce nepřipomínali Kristovu smrt, neslavili její „výročí“, přesně odpočítané roky, které od této události uplynuly. Pro ně Kristus skutečně každý Velký pátek umíral. A stejně tak se vždy o Vánocích slavilo rození Ježíška. Nikoliv x-té výročí dávných událostí ale skutečné, byť tajemné, zrození božího dítěte, nového světla pro náš svět.

Běh lidských dějin lze pojímat lineárně i cyklicky. Počítáme sice roky stále dopředu a mnozí stále věří v neustálý pokrok a evoluci, zároveň ale v běžném životě odměřujeme kola času - hodiny, dny, měsíce i roky, kdy se opakují cyklicky určité podmínky a podobné události. Jsou zde však i cykly mnohem delší v trvání stovek, tisíců i deseti tisíců let. Ty již tak snadno pozorovatelné nejsou a vymykají se každodenní zkušenosti. Jejich existenci ale dokládají pradávné mýty, tradice a proroctví. Právě proroctví je třeba mnohdy chápat v kontextu opakování časových cyklů a běhu lidských dějin jako vln na moři času. Kola času se neustále otáčejí, propojena ve složitá soukolí. Ovlivňují člověka a člověk ovlivňuje je, aniž dokáže pochopit princip a systém božího řádu.

Obr. Bazilika svatého Marka, Benátky v Itálii, mozaika v kupoli chrámu ze 13. stol. [12]

Židovská a křesťanská kola času

Ezechiel byl jedním z velkých proroků a jeho kniha zařazena do kánonu Hebrejské Bible. Působil v kritickém období židovských dějin, kdy byl dobyt Jeruzalém a mnoho Judejců odvedeno do Babylónské říše (597 př. n. l.). Jejich kolo času se tehdy otočilo do období beznaděje a nebezpečí konce. Následná vzpoura Judejců byla potlačena, Jeruzalém vydrancován, Chrám zničen (587 př. n. l.) a další přeživší skončili v babylónském zajetí.  Dochází ke hroucení náboženských tradic, národ je na pokraji zániku a lidé se ptají, proč jejich bůh Yahweh dopustil něco takového.
Tehdy měl Ezechiel vidění, otevřela se mu nebesa a získal pověření být „strážcem Izraele“, povzbuzovat vyhnance a posilovat jejich společenství. Prorok měl za úkol judskému lidu vysvětlit, že za své neštěstí si může sám. Opakovaně varuje, že přichází čas odplaty nejen Izraelitům ale všem národům země: Toto praví Panovník Hospodin: "Hle, přichází zlo za zlem. Přišel konec, konec přišel, bude s tebou skoncováno, hle, konec přišel! Naplňuje se, obyvateli země, tvůj úděl, přichází čas, blízký je den zmatku; na horách ustane výskání. (Ezechiel 7:5-7) Varuje před tím, že tajná skupina
starších uctívá ve skrytých prostorách Chrámu modlářské obrazy plazů a ohyzdných zvířat (Ezechiel 8:10). Ohavnost vidí i v těch, kdo se klaní k východu zády ke chrámu Hospodinovu a naplnili celou zemi násilím. (Ezechiel 8:15-17).^[b]
Je však stále šance tragickou dobu překonat, pokud se lidé budou řídit Božím zákonem.

Ezechielova proroctví a vize patří v Bibli k těm nejbarvitějším ale i nejobtížněji srozumitelným. Předává nám naději, že i když lidstvo opakovaně selhává v soukolích času, Hospodin nám dává novou šanci a je zde stále naděje v nápravu a obnovu.

Hned na počátku proroctví se z oslnivé záře vynořuje podoba čtyř bytostí - každá má čtyři tváře, vpředu lidskou, vpravo lví, vlevo býčí a vzadu orlí. Bytosti jsou ve stálém pohybu a to všemi směry bez otáčení. Každá má čtyři křídla.

Později, v 10. kapitole knihy Ezechielovy, jsou bytosti označeny jako cherubové. Mají čtyři tváře - tvář cheruba, lidskou, lví a orlí. Býčí tvář je v 10. kapitole nahrazena tváří cheruba.

Ezechiel popisuje i kola, po jednom u každého z cherubů. Kola jsou zvláštní, jakoby bylo kolo uprostřed kola: Vedle cherubů jsem viděl čtyři kola; jedno kolo u jednoho cheruba, další kolo u dalšího cheruba... Svým vzhledem se všechna čtyři sobě podobala, jako by kolo bylo uprostřed kola...  jela vždy k místu, kam se obrátila hlava, bez zatáčení... Slyšel jsem, že ta kola nazval soukolím. Prorok sám nechápe, co vidí. A dodnes se výklady smyslu zjevení liší. Obecně se obrazy cherubů a kol vysvětlují jako svědectví Boží přítomnosti.[2]

Obr. Tradiční zobrazení Ezechielova zjevení - cherubové a kola.[9]

Domníváme se, že stále se pohybující cherubové se čtyřmi tvářemi a kola tvořící soukolí, ukazují na nebeská kola času a střídání lidských věků. Bůh je pánem času a řídí běh a střídání časových cyklů.^[d]

Cherubové a kola času

Již od starověku lidé věnovali velkou pozornost souhvězdím, na jejichž pozadí vychází Slunce v určitých významných dnech. Tyto dny nastávají při rovnodennosti a slunovratu. Hvězdná uskupení, v nichž Slunce vychází a zapadá při rovnodennostech a slunovratech, nazýváme nosiči nebes. V naší době máme čtyři nosiče nebes - souhvězdí Ryb, Panny, Blíženců a Střelce. Nejdůležitější vždy byla jarní rovnodennost a zimní slunovrat. Nosičem nebes při jarní rovnodennosti, tedy nejvýznamnějším nosičem, je stále ještě souhvězdí Ryb, i když se Slunce, století za stoletím, posouvá k rozhraní mezi Rybami a Vodnářem. Nosiči nebes tak vytvářejí kolo času, nekonečné nebeské hodiny.^[4]

Nebeský ciferník se pomalu otáčí. Souhvězdí zodiaku se posunují, otáčejí pod pevným křížem tvořeným spojnicemi rovnodennostních a slunovratových bodů. Nosiči nebes se posunou z jednoho souhvězdí zvířetníku do druhého každých zhruba 2170 let. Do stejného bodu se pak vracejí přibližně za 26 000 let (pohyb nebeských hodin je vyvolán precesí zemské osy). Nyní Slunce při jarní rovnodennosti vychází na pozadí okraje souhvězdí Ryb. Přesouváme se pomalu do věku Vodnáře - alespoň podle nebeských hodin tvořených rovnodennostním Sluncem a souhvězdími.

Obr. Při slunovratech a rovnodennostech leží Slunce na pozadí souhvězdí Ryb (jarní rovnodennost), Střelce (zimní slunovrat), Panny (podzimní rovnodennost) a Blíženců (letní slunovrat). Souhvězdí můžeme propojit do kříže, který představuje nebeské ručičky hodin.

Podle prastarých tradic stojí nebeská klenba symbolicky na čtyřech sloupech, nosičích nebes. Je každý sloup hlídán jedním z cherubů? Symbolizují tváře Cherubů čtyři základní body kříže na zodiaku?^[a]
Kolo času se pomalu otáčí. Nebeské pozadí zvířetníkových souhvězdí bylo kdysi postaveno vůči kříži jinak, než dnes.

Zhruba v období 4500-2300 př. n. l. zde byl hvězdný věk Býka. V době civilizací Elamu, Sumeru a Akkadu byli nosiči nebes Býk, Lev, Štír a Vodnář. Některé hvězdy Štíra prý kdysi dávno tvořily souhvězdí Orla.[5] To by vysvětlovalo, proč cherubové nesli čtyři tváře - lidskou, lví, býčí a orlí. Nevíme, proč v další vizi proroka Ezechiela (Ezechiel 10) byla býčí tvář nahrazena tváří skutečného cheruba. Snad proto, že věk býka byl již dávno pryč? V době proroka Ezechiela pomalu končil věk Berana (2300 - 100 př. n. l.) aby začal hvězdný precesní věk Ryb (100 př. n. l. - 2100 n. l.), éra křesťanství.[10]

Obr. Nosiči nebes v období 4500 až 2300 př. n. l. Při slunovratech a rovnodennostech leží Slunce na pozadí souhvězdí Býka (jarní rovnodennost), Vodnáře, Štíra a Lva.

I v poslední knize Křesťanské Bible je zmínka o cherubech:

V nejstarších starozákonních textech, především v některých žalmech, je Bůh jako ten, který „sedí na cherubech“ (יושב הכרובים jošev ha-chruvim) nebo jenž na nich jede (רוכב על כרוב rochev al keruv). U každého cheruba je vždy kolo, kola tvoří soukolí, vše v neustálém pohybu.
V novozákonní knize Zjevení je v souvislosti s cheruby veleben Bůh na věky věků. Měly  tyto biblické obrazy ukazovat skutečnost, že Stvořitel je pánem času a věky jsou odměřovány cheruby s koly času? Slouží tváře cherubů jako nebeské milníky dějin?

Obr. Astrologický původ symbolů Cherubů. Cherub symbolizuje čtyři strany zodiaku. Orel (starověká forma Hadonoše) stojí nad souhvězdím Štíra.^[6]
Uprostřed je cherub vyřezaný ze slonoviny (The Ivory Cherub, Museum Jerusalem. BLMJ 3428) pocházející ze severní Sýrie (Hadatu), 850 – 800 př. n. l.

Židovská a křesťanská apokalyptika

Lidé odpradávna věřili, že lidská duše po úmrtí lidské schránky předstupuje před vyšší autoritu, boží soud a je vážena na vahách osudu podle svých skutků v uplynulém životě. Lidská duše znovu a znovu, opakovaně, prožívá cyklus vtělení, života v našem světě, odchodu, sebereflexe, očisty a přípravy k dalšímu vtělení.  Obdobně lidé tušili či věděli, že i lidská společnost podléhá jistým pravidelným či nepravidelným cyklům, kdy je vážen její další osud, na jedné misce vah to dobré a na druhé misce to zlé, co lidé společně za uplynulý čas vykonali. Že zkrátka přichází čas účtování pro celou lidskou společnost a v tom lepším případě i možnost začít znovu. Mnohdy byl očekáván zachránce, mesiáš, který pomůže společnost očistit a připravit k dalšímu životu. A mnohdy byl očekáván také strůjce zla, svůdce, který měl za cíl lidskou společnost zničit. Na onen blížící se čas upozorňují různá znamení, události a věci - Panta tauta - toto všechno.

Po ukřižování Ježíše nastala tma po celé zemi a nakonec se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. (Marek 15:38). Tehdy si jen někteří uvědomili, co to bude znamenat pro osud lidstva.
Zboření Jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. již považovali židé ale i křesťané za nepřehlédnutelné znamení konce času. Bezprostředně po katastrofě začali mnozí očekávat konec, jak dokládá řada apokalyptických spisů ^[c] - Druhá kniha Bárukova (Bárukova apokalypsa), Čtvrtá kniha Ezdrášova či novozákonní Zjevení Janovo (Janova apokalypsa). Představy o přelomu věku kolovaly mezi křesťany od doby Ježíšovy a židé očekávali příchod mesiáše již mnoho let předtím.

Ve 2. a 3. století byly sepsány další apokalyptické spisy - Hermův Pastýř či Zjevení Pavlovo. V roce 330 byla vysvěcena Konstantinopol jako křesťanská protiváha pohanského Říma a druhé hlavní město Římské říše. Západořímská říše na konci 4. století v důsledku vnitřních mocenských a ekonomických problémů a stěhování národů zanikla. Vlády nad Římem se ujali jeho biskupové - papežové. Východořímská říše (později Byzantská říše) bude existovat ještě tisíc let, ale pak podlehne útokům svých západních křesťanských bratrů a nakonec muslimů.

V 6. století se Byzanc bránila útokům Persie, podporovaným židovskou diasporou. Říši postihl pustošivý justiniánský mor (zemřela čtvrtina populace východního Středomoří). Oslabení využili muslimové a obsadili Sýrii, Palestinu, Alexandrii a Egypt. Došlo k islamizaci severu Afriky. Muslimská loďstva ovládla celé Středomoří a v 8. století islám dobyl s pomocí židů Španělsko.

I ve středověku se očekávaly konce světa a přicházela další a další varování před apokalypsou. Stávající politická i náboženská moc se vždy stavěla k těmto apokalyptickým varováním zdrženlivě až odmítavě. Šlo zejména o udržení moci a zachování stability společnosti. Ve středověké Evropě se apokalyptické představy nejvýrazněji rozvíjely v prostředí klášterů. Okolo roku 1000 až 1033, tedy v období tisíciletého výročí Kristova narození a ukřižování, došlo opět k silné vlně neklidu. Lidé rozeznávali ve světových událostech i přírodních a hlavně astronomických úkazech znamení konce času. V roce 1054 nastalo Velké schizma - počátek rozštěpení křesťanské společnosti do mnoha různých církví. Papežové bojovali o moc. Apokalyptika se uplatňovala zejména v radikálních reformních hnutích, která byla duchovní i světskou mocí obviňována z kacířství. Některé křesťanské obce (Kataři, Bogomilové, Valdenští) se snažily podle svých představ obnovit původní Kristovo učení.

V roce 1204 byla vyhlášena 4. křížová výprava, která místo boje s muslimy zaútočila nečekaně na Konstantinopol, hlavní město Východořímské říše. Křižáci, západní křesťané, zaútočili na křesťany východní. Brutálně zmasakrovali obyvatelstvo a získali největší zaznamenanou kořist v historii. Konstantinopol se již nikdy nevzpamatovala. Navíc podcenila rozpínavost muslimů, kteří hlavní město dobyli v roce 1453. Byzanc, centrum východního křesťanského světa, zanikla. Také kataři (Praví křesťané) a další reformní křesťanská hnutí byli ve 13. a 14. století krvavě potlačeni světskou a církevní mocí, zejména útoky křižáků. K apokalyptickým hnutím patřili flagelanti, vilemínité či spirituální františkáni, kteří dokonce ztotožnili papeže s Antikristem - falešným mesiášem.  I tato hnutí byla eliminována. Rovněž husitské hnutí v Čechách v boji za reformu církve vycházelo z víry v konec časů. Zde již křižácká vojska opakovaně neuspěla a byla vždy z Čech vyhnána.[e] Nakonec zvítězila politika intrik, rozvracení husitského bloku a hospodářská izolace. V bitvě u Lipan (1434) vojsko utrakvisticko-katolické aliance porazilo stoupence radikálního křídla husitského hnutí. Zajatci, mnohdy čeští sedláci, byli hromadně upáleni.

Obr. Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole r. 1453, Jean-Joseph Benjamin-Constant.[8] Císař Konstantin XI. se marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků. Obránci města se urputně bránili. Vzhledem k jejich naprosto nedostatečnému počtu (150 000 útočníků proti 12 000 obránců) vzdorovala Konstantinopol dlouho. Konstantin zahynul při bojích uvnitř města.

Ve 14. a 15. století vyvrcholila krize společnosti v Evropě, kterou ničí morové epidemie, hladomory, války, náboženské spory a lidová povstání. Na obloze se ukazují varovná znamení. Hnutí za obnovu křesťanství jsou likvidována. Varování apokalyptiků se opět stávají skutečností.
Vše pomalu spělo ke zničující třicetileté válce v Evropě (1618–1648), která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci reformace. V krvavém boji evropských zemí o politickou nadvládu poklesl počet obyvatel o třicet procent a zemřel každý druhý muž.
Ve 20. století zahynulo 17 miliónů lidí v 1. světové válce a 72 milionů lidí ve 2. světové válce. Roste počet lidí zde na zemi, ale zároveň se zvyšuje i počet obětí ve válkách. A jakoby se kola času začala točit stále rychleji a stále rychleji přicházela období nepokojů, katastrof a válek. Jakoby srdce západního světa bilo stále rychleji a naléhavěji.

A náhle nastal relativní klid. V západním světě trvá mír již téměř tři lidská pokolení, až na občasné výboje novodobých křižáků a lidskoprávních ochránců, kdy bomby a rakety dopadají většinou na lidi někde daleko od nás. Útočné války se však vždy obrací proti původcům. Apokalyptika provází křesťanství (ale také židovskou víru či islám) během celých dějin až podnes. V našich dějinách již zaznělo mnoho varování a přišlo mnoho znamení. Nastala různá protivenství, katastrofy, nemoci a války. Mnohé ze židovské či křesťanské apokalyptiky se odráží i dnes ve světských sférách - filosofických představách o ideální společnosti, varovných vizích vědeckofantastické literatury či lidovém zájmu o nejrůznější tajemná proroctví a vize.[3]  K radikální nápravě chyb nedošlo. Křesťanská hnutí, usilující o nápravu světa, byla zničena či zahnána do ilegality. Nyní jsme ve stavu, kdy většinová západní společnost již příliš nevěří v Boha, lidskou duši či odvěký zápas dobra se zlem a už vůbec ne ve znamení přicházejícího konce. Zatím vládne zdánlivý klid, ale západní společnost začíná degenerovat, rozpadat se zevnitř; ve zdánlivém blahobytu ztrácí svou integritu a imunitu, schopnost ochrany a obrany. Soustřeďujeme se na vojenské expedice daleko v cizině, ale ztrácíme schopnost chránit své vlastní domovy. Systematicky jsou ničeny tradice a mechanismy, které dříve udržovaly národy pohromadě. Naši společnost začíná ovládat duch anarchie, individualizmu, deviace a bezbřehé tolerance. Na druhé straně začíná do společnosti pronikat politický islám se svou totalitní, agresivní ideologií. Za jak dlouho dojde ke kolapsu?

Obr. Kříž na vlajce křižáckých vojsk.[7] Obr. Vlajka NATO. Pokud vojska pod vlajkou kříže chrání své vlastní země před nepřáteli zvenčí, mají ochranu kříže. Pokud útočí proti vlastnímu obyvatelstvu nebo na cizí země, stávají se silou zla.

Předchozí - Kola času
Následující - Maat - chaos a řád

Vytvořeno: 5. 3. 2019