Konec věku (VI.)

Kola času

Podle lineárního chápání času běží události a čas stále dopředu a nic se neopakuje. Tento pohled na svět je typický pro židovskou a křesťanskou věrouku i celou západní civilizaci. V kontextu bohaté historie lidských kultur je však myšlenka lineárního času poměrně výjimečná. I staří Řekové a Římané chápali čas jako sled neustále se opakujících cyklů. Přitom mýty, proroctví a znamení doby je nutné chápat právě v rámci cyklů času. Tak, jak se točí kola času, se objevují znamení konce cyklů a naplňují opakovaně i mnohá proroctví. Ovšem vždy jinak, s klesající či rostoucí naléhavostí.

Běh lidských dějin lze pojímat lineárně či cyklicky. Praxi asi nejlépe odpovídá spojení těchto principů do jediného. Počítáme roky stále dopředu, ale zároveň i my odměřujeme kola času - hodiny, dny, měsíce i roky se opakují cyklicky stále dokola, byť vždy trochu jinak. Noci dne či zimy roku jsou v něčem podobné a zároveň se liší. Určité děje a podmínky se pravidelně opakují, ale vždy trochu jinak, s určitým smyslem a směrem lineárního vývoje odněkud někam. Dříve lidé odměřovali mnohem delší cykly než my dnes a věděli, že kola času ukazují na příchod určitých událostí, mnohdy značně nebezpečných až fatálních. Mnozí moudří pochopili, že tato osudová kola času nejen sledujeme, ale přímo vytváříme. 

Již několikrát se kola času v soukolí otočila a natočila tak, že lidská společnost dospěla k zániku. Zprávy o její existenci se dochovaly jen v prastarých mýtech a pověstech přeživších. I naše vlastní civilizace se svým přičiněním mnohdy přiblížila k propasti velkého otřesu či zániku ale jednotlivé problémy nebyly tak velké, aby se nepodařilo nějak vyváznout. Chyby však nebyly mnohdy odstraněny a jen se skrytě kupily a střádaly pro budoucnost. Nyní řada událostí, věcí a znamení ukazuje, že se osudová kola času opět natočila do nebezpečných poloh a čas zúčtování se opět přiblížil. Ovšem tentokráte je těch problémů lidské společnosti smrtelně mnoho.  

Kola času

Představme si vůz s dřevěnými koly, jedoucí po cestě. Vůz putuje po přímé cestě odněkud někam. Jde tedy o lineární pohyb vozu po přímce. Podobně lineárně se zdánlivě odvíjí historie člověka. Kolo vozu se otáčí a určitý bod na obvodu kola je jednou nahoře, jednou dole. Určité místo na obruči se vzhledem ke středu kola pohybuje stále v kruzích, cyklech. Přitom však postupuje stále dopředu. Jednotlivé životy a také historie lidských kultur jsou ve své podstatě cyklické - rození a umírání, vznik a zánik, stále dokola. Život lidstva je lineární i cyklický, odvíjí se odněkud někam avšak zároveň je určován cykly.

Obr. V přírodě i v technické praxi jsou trajektorie pohybů těles složité, pohyby těles se dějí převážně jako pohyby složené. Kolo vozu se pohybuje translačně a rotačně současně. Modrou barvou je vyznačena trajektorie bodu na obvodu kola vozu. ^[1]

V určité době je lidstvo nahoře, po určité době dole. V okamžiku, kdy je dole, hrozí riziko konce. Pokud je lidstvo silné a na dobré cestě, opět se vzchopí, jde nahoru a pokračuje v cestě posíleno strádáním a krizí. Varování proroků jsou na krátký čas zapomenuta či zesměšněna. Soukolí se točí dál. Pokud však vůz jede příliš dlouho po špatné cestě plné výmolů a kamení, pokud jsou dřevěné loukotě postupně oslabovány a neopraveny, pak se kola otáčejí až do okamžiku zborcení a vůz havaruje, dříve či později. Někdy je poškozeno jedno kolo, ale pevnost ostatních umožní pokračovat v cestě. Lidstvo v určité oblasti života selže, ale stále je drží pevné obruče zbývajících kol, ať je to tradice, kultura, morálka či víra. Pokud se však zbortí všechna kola, je konec cesty.

Proroctví velkých vizionářů a proroků je třeba chápat ve světle prolnutí lineárního a cyklického času. Proroctví se v určité době nesplní, i když měla společnost třebas namále. Zavládne období klidu a zdánlivé prosperity, ovšem kola času se otáčejí a další období krize se jednou opět přiblíží. Společnost nedbá na varování, až se kola času natočí do tak nepříznivého období, že slabé a nemocné lidstvo působení vnitřních i vnějších vlivů nepřekoná. Snad jen několika jedincům bude dopřáno přežít v nějaké chráněné zóně, aby dali šanci lidstvu zkusit vydat se znovu po cestě života a vybrat si snad tu lepší.

Šambhala a kolo času

Šamhala je mysteriózní země spojená s tantrickým meditačním božstvem Kálačakrou... Spasitelský šambhalský mýtus je velmi rozšířen mezi tibetskými laiky, kteří běžně věří, že až se v budoucnosti lidská nenávist a chtivost plně projeví ve své ničivé podobě, svět se zaplete do sítě neutuchajících válek a svárů, tak nakonec zvítězí říše zla. V tom okamžiku však porazí království Šambhaly vládce zla a zbaví lidstvo této pozemské formy tyranie.^{[2] [3]}

Šambhala je dle tibetských mýtů jakýsi paralelní svět pro obyčejné lidi nedostupný a neviditelný. Je tvořen devíti oblastmi. Království Šambhaly je místo uchování nauky Kola času (Kálačakra).[a]  Podle tantrického textu Kálačakratantra bude Šambhala i místem duchovní a pozemské obrody poté, co se buddhistický svět zachrání před zhoubou ze strany nevěrců a barbarů. Podle tibetských pramenů se lidstvo právě nyní nachází v době úpadku. Nastane poslední bitva, ve které se bude dobro bránit před zlem. Vládce Šambhaly Rudra Čakrin (Kdo se hněvá a má kolo) nejprve pozve zástupce zla do hlavního města (Kalápa) a bude s ním krátce sdílet trůn. Jakmile se představitel zla pokusí svrhnout představitele dobra, začne boj. Rudra Čakrin  se promění z klidného a laskavého panovníka v lítého bojovníka. Zlo včetně "barbarského islámu" bude poraženo a lidé vyznávat pravé a jediné učení. Všude zavládne mír. Ovšem i trvání nového "zlatého věku" bude časově omezeno na tisíc let. V konceptu cyklického pojetí času představuje konec i počátek jen relativní veličiny.[3]  V 10. a 11. století se kolo času nepříznivě otočilo v neprospěch indického buddhismu. Po téměř půldruhém tisíciletí svého trvání byl z Indie vytlačen rozpínajícím se islámem i konkurenčním hinduismem. Poslední bitva však byla předpovězena až někdy ve staletích po roce 2000, na konci železného věku.[b]  Není jistě náhoda, že podobnou apokalyptickou krizí na přelomu 10. a 11. století procházelo v Evropě i křesťanství.

Obr. Pražská thangka Šambhaly. Zobrazení Šambhaly s krajinou poslední bitvy. Šambhala je tvořena devíti regiony. Uprostřed kruhu hlavního města Kalápy sedí vládce Šambhaly (7). Nad kruhem sedí nejvyšší duchovní tibetského buddhismu (1). Vlevo stojí božstvo Kola času Kálačakra se svou partnerkou (2). Vpravo další božstvo spojené s naukou o Kole času - Hévadžra. V dolní části se odehrává poslední bitva. Nepřátelé jsou často ztotožňováni s muslimy a jsou zobrazování jako lidé s tmavohnědou až černou barvou kůže. Vládce Šambhaly je zobrazen pětkrát. Jednou ve své pokojné podobě na trůnu (7) a pak v hněvivých podobách při boji (11, 13, 18, 20).[c] [3]

V chrámech Kola času (tib. Dunkhor dacchang) se obřady soustřeďovaly zejména na šambhalský mýtus a astrologii. S astrologií a postavením hvězd na nebi je spojena řada dalších systémů pracujících s koly času.

Mayské časové cykly a kalendář

Podle mýtů kultur střední Ameriky došlo k několika pokusům vytvořit lidskou civilizaci. Podle zákona cyklů, dochází v každém z nových opakování ke zdokonalení předchozí etapy vývoje člověka. Každý zánik jedné formy představuje naději na vznik formy lepší a dokonalejší. Staré formy odcházejí, jsou ničeny rozličnými kataklyzmaty, a nové se rodí na základě zkušeností těch starých, aby je překonaly a přiblížily se k nebesům.^[5]  

V posvátné mayské knize Popol Vuh^[d] je popisováno několik pokusů o stvoření člověka resp. tři předchozí lidské věky. Nejprve bohové stvořili člověka z hlíny a bahna, pak ze dřeva. Lidstvo však stále neodpovídalo představám svých tvůrců. A protože lidé nebyli schopni povznést myšlenky ke svým stvořitelům, byli opět zničeni: „Roztrhány a rozervány jsou jejich kosti; a to zničení bylo za trest, neboť nepovznesli své myšlenky ke svému Otci a ke své Matce, k Srdci nebes, jehož jméno je Huracán. To jejich vinou se zatměla tvář země a spustil se černý smolný déšť, pršelo ve dne, pršelo v noci...“
Teprve ve třetí knize Popol Vuh se vypráví o stvoření prapředků dnešního lidstva. Byli stvořeni z kukuřice. Bohové konečně završili své dílo, aby přenechali příležitost v rukách člověka. Prvotní trojice božstev se rozhodla: „Čas jitra nastal, nechť dílo skončí a objeví se naši služebníci, naši živitelé, děti světla, synové světla. Nechť se objeví člověk, lidský rod na tváři země.“^{[5] [6]}  
První lidé byli dobří a krásní. S pokorou se chovali k božským bytostem, měli ušlechtilé city, ale také moudrost, která dosahovala moudrosti bohů. Bohové vyslali na jejich oči závoj mlhy, aby lidé viděli a chápali pouze věci blízké. První čtyři lidské páry daly vzniknout mnoha potomkům a velkým i malým kmenům. Došlo k rozrůznění jazyků a rozdělení kmenů. Za vydatného a dlouhotrvajícího deště byly uhašeny všechny ohně, jen první čtveřice dostala nový oheň. Nakonec Slunce vysušilo zemi a nastal historický věk. Čtveřice prvních lidí udělily poslední rady svým synům a pak odešli. Jejich potomci začali vládnout světu lidí. Mezi posvátné rady patřilo i umění počítat cyklický čas a používat kalendáře - kola času. 

Stará americká kultura Mayů je pověstná svými astronomickými kalendáři. Mayský kalendář je nejpokročilejším kalendářem domorodých obyvatelů Střední Ameriky. Mayská civilizace se začala rozvíjet zhruba od 2500 př. n. l. ale systém přesných kalendářů Mayové převzali asi až později od Olméků. Za vrchol rozkvětu mayské kultury považujeme období 250 až 900 n. l.
Mayové vnímali čas a vývoj světa cyklicky. Také jejich kalendáře byly cyklické a vzájemně propojené do složitého časového soukolí. Cykly a jejich fáze byly spojeny s různými bohy a kosmickými i pozemskými událostmi. Podle složitého systému kalendářů řídili svou společnost v náboženské sféře i praktickém životě. V pohledu Mayů na vnější svět bylo typické neustálé opakování. Stále přicházely ty samé periody a s nimi stejné události, božstva a jejich rozhodnutí. Takové vnímání světa umožnilo podle minulosti předvídat i dalekou budoucnost.

Mayové ve svých kalendářích používali několik časových cyklů, které probíhaly paralelně. Patří mezi ně posvátný kalendář Tzolkin (trval 260 dní podle délky těhotenství a sloužil pro náboženské potřeby) a občanský kalendář Haab (trval 365 dní, odpovídal ročním obdobím a byl používán v zemědělství). Tyto dva kalendářní cykly se ocitají ve stejné fázi (tj. počátek roku v Haabu připadne na stejné datum v Tzolkinu) vždy po 18 980 dnech, tedy po 52 letech (52x365 = 73x260 = 18 980 dní). Mayové věřili, že na konci tohoto cyklu mohou nastat velké problémy a k jejich odvrácení prováděli různé náboženské obřady.

Obr. Princip fungování mayských kalendářů lze připodobnit k systému ozubených kol v hodinách.[9]

Jeden z dalších mayských kalendářních cyklů označujeme jako Dlouhý počet (Long Count). Dny se načítaly od určitého data v historii stále dopředu v cyklu trvajícím 13 baktunů (5125 let). K označení data v tomto cyklu se používaly následující jednotky:

Kin = den
Uinal = 20 kin
Tun = 18 uinal = 360 kin ≈ 1 rok
Katun = 20 tun = 7200 kin ≈ 20 let
Baktun = 20 katun = 144000 kin ≈ 394 let

Mayské datum v Dlouhém počtu bylo sledem pěti čísel: baktun, katun, tun, uinal, kin (v obecném tvaru n1.n2.n3.n4.n5). Počet dní, uplynulých od počátku celého cyklu byl roven 144000n1 + 7200n2 + 360n3 + 20n4 + n5. Počátek cyklu (který Mayové pokládali za počátek aktuálního věku) byl označen jako 13.0.0.0.0, další den 0.0.0.0.1 atd. Konec cyklu opět nesl datum 13.0.0.0.0 (poslední den 13. baktunu).
Celý cyklus trval 13x20x20x18x20 dní, tedy 5125 let.^{[h] [4] [11]}
Dlouhý počet byl založen na odpočítávání dnů od výchozího dne, umístěného daleko v minulosti. Zdánlivě lineární kalendář byl rovněž cyklickým s délkou cyklu přes 5 tisíc let. Jakmile cyklus končí, dojde k vynulování a opět se počítá od začátku. Používání Dlouhého počtu je doloženo v klasickém období mayské kultury (3. až 9. stol. n. l.), tedy v době, kdy začátek aktuálního cyklu ležel daleko v minulosti a konec daleko v budoucnosti.

Mayský text, uvádějící datum konce nynějšího Dlouhého počtu (tedy konce 13. baktunu - 13.0.0.0.0), se dochoval na monumentu 6 v lokalitě Tortuguero. Poškození textu neumožňuje jednoznačné vysvětlení. V souvislosti s uvedeným datem je zde zmiňován sestup božstva Bolon-Yokte.[e] Božstvo je spojováno s devíti šlépějemi, devíti božstvy, devíti Pány noci a se vznikem našeho světa, podsvětím, konflikty a válkami. [7] [8] Mayové věřili, že každý baktun přináší určité změny a události. Lze se rovněž domnívat, že počet 13 považovali za symbol završení (viz texty Yaxchilan, Coba či Drážďanský kodex kde se opakuje 13 jako koeficient). Pokud měl každý baktun přinést něco nového, pak 13. baktun musel mít obzvláštní důležitost.[13] Pokud počátek Dlouhého počtu ukazoval na začátek našeho věku, pak konec cyklu mohl ukazovat na jeho konec. Kdy měl podle starých Mayů nastat? To je stále předmětem sporů.

Obr. Monument 6 z jihomexického naleziště Tortuguero. Carlos Pellicer Museum, Villahermosa. Tabasco.[7]

Přiřadit mayský kalendář k tomu našemu není jednoduché, existuje přes 50 různých teorií. Nejčastěji používaný způsob korelace s naším kalendářem (korelace GMT) datuje počátek cyklu Dlouhého počtu na 11. 8. 3114 př. n. l. Konec cyklu (konec 13. baktunu) pak nastal 21. 12. 2012. Existují však i jiné korelace. Např. podle výpočtu bratrů Böhmových (korelace BB) začal aktuální cyklus mayského Dlouhého počtu 4. prosince 3010 př. n. l.

Pro naše úvahy zatím není podstatné, zda současný mayský cyklus Velkého počtu začal přesně v roce 3114 či 3010 př. n. l. Zajímavé je, že do stejné doby (kolem r. 3000 př. n. l.) je datována mýtická vláda prvého egyptského faraona Meniho, sjednotitele Horního a Dolního Egypta. Tehdy se začaly počítat dynastie egyptských faraonů. V Indii začal okolo r. 3100 př. n. l. věk Kali Yuga (Temný věk). Na Předním východě započala zhruba od r. 3300 př. n. l. doba bronzová, která zasáhla Egypt okolo r. 3200 př. n. l. a dále se šířila světem. Velice zhruba a obecně řečeno, v polovině 4. tisíciletí př. n. l. započala éra starověku s rozvojem prvních nám známých civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří i v jižní a východní Asii. Kola času začala vynášet mnoho lidských kultur do období rozvoje a prosperity aby je později přiblížila k jejich přerodu či konci. Vraťme se k datování konce cyklu mayského kalendáře. Podle teorie GMT připadl na 21. 12. 2012. Dle teorie BB ale nastane konec cyklu až 14. prosince 2116. Podle mayské tradice má tedy někdy v tomto období skončit čtvrtý svět a začít  pátý svět. Mayové používali i delší cykly (20 baktunů či ještě delší) a také cyklus kratší, trvající 13 katunů (256 let), tzv. Krátký počet (také Katun Wheel). Každá fáze cyklu (katun) přinášela určité události a byla charakterizována různými proroctvími (viz knihy Chilam Balam[f]). Proroctví se opakovala s mírnými obměnami tak, jak se opakovaly časové cykly, a otáčela kola času. Některá proroctví se však vztahovala pouze ke konci 13. baktunu, tedy konci cyklu Dlouhého počtu. Alespoň to tvrdí někteří badatelé.[8] [10]

Obr. Stéla C z lokality Quirigua.[12]  Stély A a C popisují stvořitelský mýtus (Maya creation myth). Je zde uvedena délka cyklu 13 baktunů.[11]

Dr. Maud Makemson přeložil část textu z knihy Chilam Balam Tizmin následovně:^[10]

"…in the final days of misfortune, in the final days of tying up the bundle of the thirteen katuns on 4 Ahau, then the end of the world shall come… I recount to you the words of the true gods, when they shall come." (Tizimin s.16).

"... v závěrečných dnech neštěstí, v závěrečných dnech uvázání uzlu třináctého katunu 4. Ahau, tehdy má přijít konec světa... líčím vám slova pravých bohů, kdy přijdou."

"The Nine shall arise in sorrow, alas…And when over the dark sea I shall be lifted up in a chalice of fire, to that generation there will come the day of withered fruit. There will be rain. The face of the sun shall be extinguished because of the great tempest….Presently Baktun 13 shall come sailing,…. Then the god will come to visit his little ones..." (Tizimin s. 15-16)

"Devítka má povstat v soužení, běda... A až nad temným mořem budu vyzdvižen v poháru ohně, s touto generací přijde den odumřelých plodů. Padat bude déšť. Tvář slunce pohasne ohromnou bouří... nynější 13. baktun odpluje,... Pak bůh přijde navštívit své maličké..."^[g]

13. katun 4. ahau je posledním dnem 13. baktunu, který umisťujeme někde do tohoto či příštího století (ahau = tun).

Kalendářní systémy s velice propracovaným systémem měření času byly založeny na astronomických pozorováních. Mayové používali několik kalendářů pro různé účely a celý systém počítání času byl soukolím několika cyklů, jež se neustále opakovaly. Cykly solárního kola (haab - 365 dní) a posvátného, věšteckého kola (tzolk'in - 260 dní) se setkaly vždy po 18 980 dnech (52 let) a vše začalo znova. S nimi byly propojeny ještě další nebeské cykly, např. cyklus Luny, Venuše a dalších planet. Podle některých badatelů byl i Dlouhý počet založen na kosmickém cyklu vztaženém k zarovnání Slunce se středem Mléčné dráhy.

Pro mezoamerickou kulturní oblast bylo počítání času jedním z hlavních specifických kulturních rysů. Mayům však nešlo o exaktní vědu v našem slova smyslu, cykly a data měly důležitý symbolický význam. Čas chápali ve vlnách, události se znovu a znovu vracely, minulost se stále spojovala s přítomností a budoucnost byla určena minulými ději.^[14]

Mezoamerické kultury vyrostly na základech prastarých civilizací, které se vyvíjely v Andách už ve 3. tisíciletí př. n. l. V 1. tisíciletí zde vzkvétala i tajemná kultura Olméků. Nevíme, jak a proč tyto společnosti zanikly. Mayská civilizace je zde však stále a dále se rozvíjí, byť bylo mnohé zapomenuto. Během svého vývoje zaznamenala mnoho krizí, zvratů a výkyvů. Zvlášť závažné byly ty na přelomu křesťanského letopočtu a pak v 8. a 9. století. V dobách těchto zlomů byla náhle opouštěna města, zanikaly vládnoucí dynastie, lidé se vraceli k primitivnímu životu a rozptýlenému osídlení v džungli. Stále neznáme důvody a spekulujeme o změnách klimatu, vyčerpáním půdy, přelidnění či  válečných sporech a sociálních nepokojích. Kultura přečkala i ničivou kolonizaci, zotročování, epidemie evropských chorob i tlak kulturní a náboženský. Mayové během svého vývoje prodělali řadu zvratů, prošli mnoha krizemi a katastrofami ale vždy se dokázali zkonsolidovat, snad i díky jejich kalendářům a víře, že krize sice přicházejí, ale také odcházejí a po jednou věku přichází věk další. Mayové stále žijí a kola času se dosud točí i pro ně.

Aztécké kolo času

Aztécká kultura byla ve srovnání s Mayskou civilizací pouhou krátkou epizodou v historii Střední Ameriky. Spíše ji lze považovat za určitou etapu v rozvoji mezoamerických kultur (Teotihuacán, Toltékové, Aztékové, Zapotékové, Mixtékové, Mayové, Olmékové, Totonakové). Vyvíjela se zhruba 200 let a vrcholu moci dosáhla v podobě Aztécké říše na začátku 16. století. Aztékové a Inkové byli jen posledními z řad předchozích kultur a završily 3 až 4 tisíce let předchozího vývoje. Mnoho znalostí o časových cyklech již bylo v jejich době zapomenuto.

Aztékové měli podobný systém počítání času jako Mayové. Podle nich ale žijeme v pátém věku, nikoliv čtvrtém.

Aztécká tradice uchovala délku jednotlivých věků: 1. věk    13 x 52 let, celkem 676 let 2. věk    7 x 52 let, celkem 364 let 3. věk    6 x 52 let, celkem 312 let 4. věk    13 x 52 let, celkem 676 let Pokud sloučíme 2. a 3. věk, dostaneme opět 13 x 52 let, stejně jako v 1. a 4. věku. Původně tedy počítali zřejmě jen 3 dávné věky, než začal náš aktuální. Každý věk byl složen ze 13 cyklů (stejně jako mayský Dlouhý počet ze 13 baktunů). Náš věk má podle Aztéků skončit zemětřesením.[13] Aztékové počítali historii v jednotkách 52 let. Stejnou jednotku používali i Mayové (setkání časových kol Haabu a Tzolkinu). Podobně používali i dva základní kalendáře - solární a sakrální. Mayové měli ale astronomická pozorování daleko propracovanější.

Obr. Aztécký "kalendářní kámen" (National Antropology Museum, Mexico DF).[13] Vznik v období 1250 až 1521 n. l. Na kameni je hieroglyfy zobrazeno dvacet názvů dní sakrálního kalendáře a pět kosmických věků (4 čtverce starých věků + náš věk ve středu). V centru tvář boha Slunce umístěná v glyfu pro "pohyb". Mezi čtverci jsou uvedena tři data.

Podle aztéckých mýtů žili v prvním slunci na Zemi obři. Na konci věku je sežral jaguár (bůh Tezcatlipoca). Pak zemi obývali 364 let lidé boha Quetzalcóatla. Za velké a dlouhotrvající bouře a vichřice mnoho lidí zemřelo a zbývající byli proměněni v opice. Po dalších 312 letech zasáhl zemi ohnivý déšť a přeživší se proměnili v ptáky. Čtvrté slunce ukončila obrovská potopa a lidé se změnili v ryby. Pak přestalo svítit Slunce a svět zahalila temnota. Bohové se rozhodli stvořit slunce páté. Aby rozpálili ve Slunci oheň, rozhodli se obětovat vlastní životy. Krev se tak stala esencí udržující vesmír v chodu. Z krve byl také stvořen člověk, kterému po odchodu bohů zůstala odpovědnost za Slunce a ostatní nebeská tělesa. Jako zástupci bohů na Zemi museli napájet svět vlastní krví. Toto páté slunce také skončí, neboť po jednom z dvaapadesátiletých cyklů nastanou hladomory, záplavy, nestvůry sestoupí z nebes a sežerou lidstvo.^[i]

Uvedli jsme příklady nauky o kolech času a příchodu konce věku. Tradice pocházejí z opačných stran zeměkoule, ale v mnohém jsou si podobné. Spojuje je nejen nauka o střídání věků a načasování konce do naší doby ale také koncept devítky. Právě devítka může hrát v úvahách o konci našeho věku důležitou roli. Vraťme se však zpět ke kořenům naší západní civilizace, tedy ke křesťanství a židovství. I zde nalezneme učení o kolech času, byť trochu skryté.

Předchozí - Mnohé svedou, mnozí odpadnou
Pokračování - Kola času v židovství a křesťanství

Vytvořeno: 19. 1. 2019