Mýty a genetika

Původ kulturních rostlin

Kulturní rostliny jsou rostliny pěstované pro užitek (užitkové rostliny), nebo pro ozdobu (okrasné rostliny). Užitkové rostliny neboli plodiny jsou rostliny dávající člověku nějaký užitek. Používají se velmi často jako potrava nebo jako krmivo.

Podle současných vědeckých teorií vznikly užitkové rostliny z původně planých rostlin (často i z plevelů, např. oves, žito), jejichž jedlé či jinak využitelné části člověk nejprve sbíral a později je i záměrně pěstoval. Vznik kulturních rostlin byl přímo spjat s vývojem člověka zemědělce, který v okolí svých sídlišť obdělával půdu a zaváděl plané druhy do kultury; tím vytvářel umělá společenstva rostlin (agrocenózy), výrazně odlišné od původních lesních společenstev. Tento významný moment v historii člověka se označuje jako zemědělská revoluce.^[1]

Podle pradávných tradic však byly mnohé plodiny dány člověku jako dar bohů. Podle hebrejské Bible, tedy podle blízkovýchodní starověké tradice, stvořil Bůh pro obživu člověka byliny nesoucí semena i stromy s plody a semeny:

Ve starověkém Egyptě se zemědělství a zavlažovací techniky, včetně využití úrodného bahna, přinášenému nilskými záplavami, považovaly za dar boha Osirise. Ve starověkém Mexiku  přinesla lidem zrnka kukuřice bohyně a rozdělila je mezi domorodé národy. Velký bůh Quetzalcoatl dal kukuřici Mexičanům. Viracocha učil lidi zemědělství v peruánských Andách. Ve starověkém Sumeru bohové An a Enlil darovali lidem semena obilí. Číňané se naučili zemědělství od nebeských učitelů a pánů moudrosti, kteří s sebou přinesli ovoce a obiloviny.

Obilí a chléb

Bibličtí Izraelci, jako poděkování Hospodinu, přinášeli mezi obětními dary i obilí:

Podle praslovanských věd bylo obilí a znalost mletí mouky i pečení chleba darem vyšších bytostí, darem Stvořitele. Chléb byl považován za posvátné jídlo a bylo s ním zacházeno s veškerou úctou a vděkem. Zároveň bylo přes generace předáváno varování toho, že černota se bude snažit tento dar člověku odejmout. 

Podle sumerských mýtů bylo obilí darem božských Anunnaků. V příběhu Jak přišlo obilí do Sumeru přinesl obilí bůh An z vnitřku nebes a bůh Enlil mu dal vyrůst v cedrových horách, kam si pro něj chtěl dojít muž/bůh jménem Ninazu. Sami Sumerové rozlišovali v básni Hádka mezi zrnem a ovcí (někdy je uváděno Ovce a obilí) několik druhů zrn resp. obilí.^{[7] [8]}

Nejstarším domestikovaným druhem pšenice je pšenice jednozrnka.^[a]  K její domestikaci docházelo již nejméně před 10 až 12 tisíci lety. Pšenice jednozrnka byla velmi významnou obilninou v období mladší doby kamenné. Je doloženo její pěstování v Řecku okolo 6800 př. n. l.).^[4] Výživná hodnota mouky z dnešních druhů pšenice zdaleka nedosahuje vysoké kvality plodiny pěstované ve starověku.

Záhada genetické modifikace pšenice

Je zajímavé, že u divokého předchůdce pšenice jednozrnky (Triticum boeticum) bylo experimentálně prokázáno, že lovci a sběrači nebyli nijak nuceni ke kultivaci rostliny. V ideálním prostředí Předního východu byli schopni během tří týdnů sklizně divoké trávy srpem s kamennými čepelkami vytěžit obilí zajišťující nutriční potřeby jedné rodiny na celý rok.^[5]
Dle jiných zkušeností je ale divoká pšenice naprosto nevhodná k pěstování: má křehké stonky a malá zrna, která se těžko sbírají. jeden klas obsahoval jen 2 – 3, maximálně 4 zrnka. Každopádně v určitém období došlo ke kultivaci pšenice i jiných plodin a to na řadě míst současně.

Podle archeologických nálezů se před 10 až 12 tisíci lety, nezávisle na sobě, objevilo několik center kultivace plodin. Přechod na kulturní rostliny v těchto centrech nastal téměř současně. Podle prof. Nikolaje Ivanoviče Vavilova pochází celá rozmanitost pěstovaných druhů pšenice pouze z osmi nezávislých a geograficky omezených regionů nacházejících se na úpatí hlavních pohoří.

Regiony, ve kterých došlo k nezávislé domestikaci pšenice, mají společný rys: tropické nebo subtropické podnebí. Jednalo se o lokality ideální pro lov a sběr divokých plodů, kde nebyla ekonomická potřeba zemědělství. Vzniká otázka, proč někdo trpělivě kultivoval rostliny, když pro to neměl existenční důvody? Navíc na několika oddělených místech světa současně? Šlo např. o Sýrii, Palestinu, Etiopii či úpatí západních Himálají.^[6]

Podle současných výsledků genetických výzkumů je původ pšenice a její genetická struktura složitou hádankou. Rozdíly mezi divokými a kultivovanými formami pšenice jsou tak výrazné, že nemohly vzniknout jen selekcí a křížením. Mnohé ukazuje na umělé genetické zásahy. Muselo dojít např. ke zdvojnásobení chromozomové sady pšenice, což je náročný úkol i pro moderní genetiku. Takových změn je obtížné, ne-li nemožné, dosáhnout klasickým výběrem rostlin. To vyžaduje hluboké znalosti a vhodné technologie pro ovlivňování DNA. Genom pšenice je obrovský, pětkrát větší než lidský genom a mimořádně složitý. Ve skutečnosti jde o tři různé genomy spojené do jednoho. Přitom v dávné minulosti prokazatelně došlo ke ztrojnásobení chromosomové sady pšenice. V současnosti používáme chemické mutageny a záření ke zdvojení chromozomů. Jak starověcí genetici dosáhli takových výsledků, zůstává záhadou.
George Willcox, francouzský arch-botanik z Národního centra pro vědecký výzkum, experimentálně ukázal, že za podmínek co nejblíže podmínkám starověkého zemědělství by proces umělého výběru na domestikaci pšenice trval nejen staletí, ale celá tisíciletí. Důkazy však naznačují, že tisíciletá selekce nenastala a domestikovaná pšenice se používá v zemědělství od svého vzniku na celém světě, od desátého do dvanáctého tisíciletí a přinejmenším od devatenáctého do dvacátého tisíciletí v jedenácti nezávislých regionech. Pěstování pšenice a její využití v zemědělství přímo přispělo k rozšíření zemědělských postupů a vzniku trvalých lidských sídel.
Ve srovnání s genomem divoké pšenice, který je velmi uspořádaný, strukturovaný a nemá žádné zbytečné části, jelikož jeho struktura byla vybroušena evolucí v průběhu milionů let, genom pěstované pšenice vykazuje výrazné porušení ideální struktury. Jeho genom je vysoce dynamický s významnou ztrátou genů divoké pšenice v důsledku kulturní adaptace a expanze chromozomů a mnohé geny zůstávají jen jako fragmenty. Byly přidány nové třídy genů, které jsou zodpovědné za energetický metabolismus a metabolismus, jakož i za růst a vývoj rostlin.
DNA pěstované pšenice nese jasné znaky starověkého genetického inženýrství. Genetická modifikace byla provedena velice přesně. Nebyly nalezeny žádné přechodné formy divoké pšenice. Ve skutečnosti se na původních místech původu pšenice nenašly žádné stopy po domestikaci. Například v Etiopii, kde se vyskytuje největší rozmanitost domestikovaných odrůd, se žádná divoká pšenice nenachází. Nové vědecké objevy ukazují, že lidé si pšenici nezdomácnili sami, musel to udělat někdo s vysoce rozvinutou technologií a znalostmi genetiky.^[6]

Asi před 12 000 až 10 000 lety došlo k náhlému vzniku mnoha domestikovaných odrůd pšenice, které se rozšířily do celého světa. Co se tehdy stalo? Starověké příběhy jsou jednotné v názoru, že zemědělství bylo lidstvu dáno, ne vynalezeno. Mnohé svědčí o tom, že lidé obdrželi zemědělské techniky, nástroje a dokonce i domestikované odrůdy pšenice.

Vznik zemědělství

Vznik zemědělství bývá datován do období před 12 000 až 8000 lety a probíhal na několika místech současně. Zemědělství vznikalo nezávisle ve zcela odlišném prostředí. V suchém a horkém klimatu Předního východu se dařilo kulturním odrůdám pšenice a ječmene. V severní Číně s poněkud chladnějším podnebím došlo k domestikaci prosa,  v tropickém Thajsku byla vypěstována rýže. V chladnějších horských podmínkách Mexika kukuřice a brambory ve vysokých polohách na svazích And v Peru.

--- pokračování příště ---

Předchozí - Původ hospodářských a domácích zvířat

Vydáno: 2. 3. 2025