Putujte s námi proti proudu k zapomenutým zdrojům,
seznamte se s poselstvím našich předků pro tuto dobu!
Úvahy zasahující do oblastí duchovního poznání, historie,
mytologie, náboženství, archeoastronomie i antropologie.
Nově: Proroctví, politika, současnost a budoucnost našeho světa.

Rubriky
Hlavní menu
Vyhledávání

Vyhledat text

Poslední komentáře
  • bez titulku:
    "cai123 08.21 nike zoom shoes r olex replica watches coach facto ... " (Starověké hodiny II - Precese zemské osy)
  • bez titulku:
    "cai123 08.21 nike zoom shoes r olex replica watches coach facto ... " (Mýtus o stvoření člověka v dvojjedinosti)
  • bez titulku:
    "cai123 08.21 nike zoom shoes r olex replica watches coach facto ... " (Marie Magdalská I)
  • bez titulku:
    "cai123 08.21 nike zoom shoes r olex replica watches coach facto ... " (Kruhová nebo kulatá země?)
  • bez titulku:
    "cai123 08.21 nike zoom shoes r olex replica watches coach facto ... " (Proroctví z Fatimy - Tři tajemství)
  • bez titulku:
    "cai123 08.21 nike zoom shoes r olex replica watches coach facto ... " (2016 - proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích?)
  • Bible

    Kde byla biblická zahrada?

    Bible - Zahrada v Edenu -- Kde byla biblická zahrada?

        

    Zahrada v Edenu

    Kde byla biblická zahrada?

    Hned na prvých stránkách Bible nalezneme poutavý příběh o Adamovi a Evě žijících v zahradě v Edenu. V biblické zahradě roste strom života a strom poznání dobrého a zlého. Bůh varuje před plody ze stromu poznání, první lidé však neodolají a okusí jich. Jsou vyhnáni ze zahrady do světa, kde je i jejich potomky bude čekat pot, trápení a smrt.

    Biblická zahrada v Edenu bývá považována za metaforu, symbol původního ideálního světa, kde člověk žil v bezprostřední boží přítomnosti, v harmonii a míru. Neexistoval však skutečně kus země, který odpovídá popisům v Bibli? Nebyl autor biblických veršů inspirován nějakým konkrétním místem na zemi? Nalezneme zahradu z Edenu na mapě dnešního světa?

    Zahrada v Edenu a ráj

    Často slyšíme, že Adam a Eva byli vyhnáni z ráje. V Hebrejské Bibli se však s pojmem ráj nikde nesetkáme. Píše se zde jen a pouze o zahradě v Edenu.

    Hebrejský výraz Eden  - je zřejmě odvozen z akkadského slova EDINU resp. sumerského EDEN znamenajícího pláň či step.

    Akkadské BÍT ADINI znamenalo krajinu po obou březích řeky Eufrat. Později bylo chybně propojeno s hebrejským Ádan znamenajícím požitek, radost. Došlo k propojení zahrady a požitku, zrodila se myšlenka rajské zahrady. V některých novozákonních textech pak začala být spojována zahrada v Edenu  s Božím rájem (Zjevení 2:7). Eden ani zahradu v Edenu však nelze podle hebrejské Bible ztotožňovat s rájem či dokonce s nebem.

    Zahrada v Edenu ≠  boží ráj

    V Hebrejské Bibli nalezneme slovo Eden na čtrnácti místech. V knize Genesis znamená Eden konkrétní geografické místo, kde je zahrada umístěna. Zahrada tedy leží v krajině zvané Eden. Neplatí všeobecně užívané ztotožnění Edenu se zahradou.

    Eden ≠  zahrada

     

    Hledání biblického Edenu

    Kde vlastně biblický Eden ležel? Jaký byl osud zahrady v Edenu  po vyhnání Adama s Evou? Přečkal Eden biblickou potopu?
    Lidé přinášeli mnoho různých odpovědí. Podle jedněch byl Eden uchráněn před potopou, ale neleží již na zemském povrchu. Byl prý vyzdvižen na nebesa či alespoň nad zemi. Někdo umísťoval Eden do sféry mezi zemí a nebeskou lunou.
    Podle druhých sice Eden po vyhnání lidí na zemi zůstal, ale zničila ho potopa.
    Mnoho dalších však věřilo a věří, že Eden potopu přečkal a může být nalezen. Byl umísťován do arménského Jerevanu [d],  Jeruzaléma, západní Asie, Afriky, Číny, Íránu, na Dálný východ či Hebridy. Spolu se zámořskými objevy začala být biblická zahrada situována do nově objevených zemí, na středoamerické ostrovy, Floridu či do Brazílie. Místem biblické zahrady měly být i dávno ztracené země - Atlantida či některé potopené ostrovy ve Středozemním moři.

    Lidé hledali "rajskou" zahradu marně po celé zemi. Nezbylo, než si alespoň malou obdobu ráje vytvořit sami. Už ve středověku se rozvíjelo umění stavby rajských zahrad v klášterech. Hledání Edenu však nepominulo ani v novověku.  Hlavními kandidáty se stala Palestina, Arménie či Mezopotámie.

     

    Předbiblický ráj

    Koncepce idylického místa podobného zahradě v Edenu existovaly dlouho před sepsáním Hebrejské Bible. Lidé od nepaměti snili o ideálním místě, kde lze žít bez jakýchkoliv problémů a starostí.

    Děj sumerského mýtu Enki a Ninchursag se odehrává na místě zvaném Dilmun. Jedná se o překrásný ostrov, kde lvi nezabíjejí a vlci neubližují jehňatům. Není zde smutek ani žal, protože zde neexistují nemoci ani smrt. Viz Enki a Ninchursag.

    Také v řecké mytologii dostal Herkules za úkol přinést zlatá jablka ze Zahrady Hesperidek. Zahrada stála na konci světa a byla střežena drakem. Hesiodos píše v 8. stol. př. n. l. o Ostrovech blažených, kde hrdinové žijí bez jakýchkoliv starostí. Koncept blaženého ostrova nacházíme i ve staroegyptské mytologii.

    V asyrských záznamech je zmíněn Beth Eden (Bit Adini)- Dům Eden. Jednalo se o malé aramejské království (10. - 9. stol. př. n. l.) ležící v ohybu řeky Eufrat, jižně od Karchemiš (Carchemish).[20]

     

    Hledání podle Bible

    Ve 2. kapitole knihy Genesis nalezneme zajímavé verše. Z nich je patrné, že autor považoval Eden za konkrétní místo na zemi, zahradu ležící v reálném světě.

    CEP[1] Genesis 2:7-9
         I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
    A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
    Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

    Zahrada v Edenu byla tedy na východě. To však není příliš konkrétní informace. Zajímavější jsou další verše:

    CEP Genesis 2:10-14
         Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato,  a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.

    Čteme o čtyřech konkrétních řekách, které odtékají ze zahrady v Edenu. Řeky mají svá jména a protékají konkrétními zeměmi. Eden tedy není popisován jako nějaké neurčité místo ležící neznámo kde. 

    Autor veršů předpokládal, že čtenáři dobře znají řeku Eufrat a zřejmě i řeku Chidekel (Tigris). Věnoval jim jen stručnou zmínku. Naopak se snažil blíže popsat řeky Píšon a Gíchón včetně krajin, kterými protékají. Píšon a Gíchón tedy nebyly všeobecně příliš známy.

    Řeka

    Krajina, země

    (CEP překlad)

    (BKR překlad)

    Dnešní název

     
    Píšon Píson ? Chavíla
    Gíchón Gihon ? Kúš
    Chidekel   Hiddekel Tigris V od Asýrie 
    Eufrat Eufrates Eufrat  

    Lze podle řek určit, kde ležel biblický Eden? Dnes známe řeky Eufrat a Tigris (biblický Chidekel). Kde jsou však řeky Pišón a Gíchón?

    Židovský historik Josephus Flavius (37-100 n. l.) tvrdil, že Píšon je indická řeka Ganga a Gíchón egyptským Nilem. Podle něj byl Eden zavlažován řekou, která obtékala celou zemi a napájela Gangu, Nil, Tigris i Eufrat. Dnes již víme, že taková řeka na zemi není. Flavius nám však dobře ukazuje, jak volně nakládali lidé ve starověku s geografickými informacemi.

    Na babylonské hliněné desce (700-500 př. n. l.) se nám např. dochovalo mytologické uspořádání světa. Kruh známého světa zde obepíná prstenec "hořké řeky" - moře. V něm je osm trojúhelníkových oblastí obývaných mýtickými postavami. Viz obr. vpravo a také Země a nebe.

    Prvý atlas světa vytvořil až řecký učenec Klaudios Ptolemaios (90 - 168 n. l.). Ovšem i jeho mapa světa byla v mnohém spíše produktem fantazie, Ptolemaios neměl dostatek zeměpisných informací. Viz obr. dole.

    Obr. Ptolemaiova mapa světa
    (asi 150 n. l., Geographia).[4]
    .

      


    Obr. Mapa světa.[3]
     

    Kniha Genesis byla hotova nejpozději v 6. či 5. stol. př. n. l. Je nepravděpodobné, že by její autoři mohli mít dobré znalosti světového zeměpisu. Pokud popisují konkrétní místo na zemi, muselo ležet někde na Blízkém východu, v dosahu okolních lidských kultur.

    Na druhé straně byli lidé již od starověku schopni zaznamenat alespoň schématicky polohopisné údaje z jejich okolí. K nejstarším patří mapa nalezená v turecké lokalitě Catal Huyuk. Pochází zhruba z r. 6200 př. n. l. - na zdi je nakreslen plán města s asi osmdesáti budovami. Za městem je nakreslena vybuchující sopka.

    Zhruba z období 2500 až 2200 př. n. l. pochází babylonská hliněná tabulka - nejstarší stranově orientovaná mapa. Byla nalezena v ruinách města Ga-Sur v Nuzi, blízko Harranu a Kirkůku, severně od Babylonu. Zobrazuje oblast ohraničenou dvěmi řadami kopců, rozpůlenou řekou s vodopádem. Lze rozpoznat Eufrat, Zagorské hory na východě a pohoří Libanonu na západě.[6]    


    Obr. Hliněná destička s mapou severu Mezopotámie
    (vykopávky města Ga-Sur).[5]

    Výše uváděné příklady ukazují, že lidé z Blízkém východu uměli zobrazit na jednoduché mapě či schématu konkrétní lokální území ještě před dobou, než byla napsána kniha Genesis. Neměli znalosti geografie světadílů, dokázali však popsat oblast v jejich dosahu.

    Předpokládejme, že autoři veršů Genesis 2:10-14 byli inspirováni skutečným územím se  čtyřmi řekami. Kde mohlo ležet? V souvislosti se zahradou jsou zmiňovány čtyři řeky: Tigris, Eufrat, Píšon a Gíchón.

    Tigris (Chidekel) a Eufrat


    Obr. Povodí Eufratu a Tigrisu.[7]

           Řeky Tigris a Eufrat pramení na území dnešního Turecka. Protékají severní částí Sýrie, kde Tigris tvoří krátkou hranici s Tureckem. Pak obě řeky protékají Irákem, spojují se a ústí v Perském zálivu.

    V úrodné nížině lemované řekami Eufrat a Tigris leží území Mezopotámie (země mezi řekami), kolébka nejstarší známé civilizace Sumeru. Přímo na březích Eufratu bylo později založeno i město Babylón.

     

    Gíchón

    Eden = Jeruzalém?

    V Jeruzalémě nalezneme pramen zvaný Gichón. Městu sloužil jako hlavní zdroj vody. Podle biblické knihy 1. Královská byl král Šalomoun pomazán za krále právě u jeruzalémského Gichónu.

    CEP 1. Královská 1:33-34
         ... král jim řekl: "Vezměte s sebou služebníky svého pána, posaďte mého syna Šalomouna na mou mezkyni a doveďte ho dolů ke Gichónu. Tam ho kněz Sádok a prorok Nátan pomažou za krále nad Izraelem. Zatroubíte na polnici a budete volat: »Ať žije král Šalomoun!«

    Voda z Gichónu byla zřejmě považována za posvátnou. Gichón nalezneme v Jeruzalémě, a proto mnozí kladli zahrady Edenu právě sem. Představovali si Gichón jako řeku tekoucí z Edenu (Jeruzaléma) napříč Syrskou pouští, Tigrisem a Eufratem, do země Kúš (západní Irán). Tak, aby situace alespoň trochu odpovídala Bibli.
    Autoři knihy Genesis však jistě věděli, že Gichón je jen pramenem a rozhodně neprotéká Syrskou pouští až někam do země Kúš. Pokud by zahrada byla opravdu v Jeruzalémě, proč v Bibli čteme o Eufratu a Tigrisu?

    Eden v Africe?

    Gíchón podle biblického popisu obtéká celou zemi Kúš. Hebrejský termín Kúš (Chus, Cush) je v řecké Septuagintě (LXX, LXT) překládán jako Etiopie.

    Kúš byla známá země na horním toku Nilu a mnozí tedy umísťovali Eden někam do Afriky. Stěží však mohli smysluplně vysvětlit spojení s Eufratem a Tigrisem. 
    V Bibli lze však nalézt známky toho, že existovala ještě jiná země Kúš, která neležela v Africe, ale v Mezopotámii či blízko ní. Tato země Kúš by byla jistě vhodnějším kandidátem pro hledání Edenu.

    Kúš v Mezopotámii

    Prvním mocným vládcem na zemi byl podle Bible král Nimrod. V Genesis 10:8-12 čteme, že otcem Nimroda byl Kuš. Tento rod mohl nést jméno podle země svého původu. Nimrod vládl zemím v Šineáru (Sumeru) a Kúš mohl ležet právě tam.

    V Knize Sofonjáš nalezneme zmínku o Kúšijcích žijících na severu (Sf 2:12-13, 3:10):

    CEP Sofonjáš 2:12-13
         Také vy, Kúšijci, budete skoleni mým mečem! Napřáhne svou ruku proti severu, zahubí Ašúra, z Ninive učiní zpustošené místo, stepní suchopár; 

    I existence dávné země Kúš, kterou měla obtékat řeka Gíchón, nás tedy vrací zpět na Blízký východ.

     

    Pišón

    Jméno Pišón (Píson, Pishon, Phisom) nikde v Bibli nenalezneme, nevíme o ní vůbec nic. Tok nebyl zřejmě příliš znám ani v časech autorů knihy Genesis. Proto je popisu Pišónu věnováno nejvíce místa:

    CEP Genesis 2:11-12
         Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato,  a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol.

    Jméno Chavíla (Hevilah, Havilah, Evilat) však Bible zmiňuje na dvou místech:

    CEP Genesis 10:26-31
         Joktán pak zplodil Almódada a Šelefa ...
    Ofíra a Chavílu a Jóbaba; ti všichni jsou synové Joktánovi.
    Jejich sídliště bylo od Méši směrem k Sefáru, hoře na východě. To jsou synové Šémovi různých čeledí a různých jazyků, různé pronárody v různých zemích.
     

    CEP Genesis 25:17-18
         A toto jsou léta Izmaelova života: sto třicet sedm let. I zesnul a zemřel a byl připojen k svému lidu.
    Jeho synové bydlili od Chavíly až k Šúru proti Egyptu a směrem k Asýrii. Izmael se položil proti všem svým bratřím.

    Země Chavíla ležela v severovýchodní Arábii (Gn 25:18) a byla spojena s národy žijícími v jihozápadní Arábii (Gn 10:28).
    Podle Bible mělo být v zemi Chavíla zlato, vonná pryskyřice (bdelium) a karneol (onychin). Existovala v SV či JZ Arábii taková naleziště?

    Vonné pryskyřice, drahokamy a polodrahokamy byly nalézány na mnoha místech arabského poloostrova. Nejznámějším zdrojem zlata však byla od pradávna lokalita Mahd adh-Dhahab (kolébka zlata), ležící v dnešní Saudské Arábii, JV od Medíny.[9] Žádná řeka ale touto oblastí neprotéká.

    Satelitní fotografie pořízené nad Arabským poloostrovem však prý ukázaly pozoruhodnou věc. Na snímcích lze údajně rozeznat pozůstatky prastarého říčního koryta. Řeka musela kdysi křižovat místa, kde se dnes nachází jen poušť. Řeka pramenila v horách Hijaz blízko Medíny a tekla do dnešního Kuvajtu. Wadi Al-Batin či Kuvajtská řeka, jak je někdy nazývána, se nakonec připojuje k Eufratu a Tigridu u Perského zálivu.  Řeka vyschla někdy v období 3500 až 2000 let př. n. l. Někteří badatelé spojují biblický Píšon s Wadi Al-Batin.[10]

    Obr. vpravo. Satelitní fotografie části Arabského polostrova s vyznačením soutoku řeky Eufrat a Tigris a údajných pozůstatků koryta biblické řeky Píšon. [11]

      

    Pokud je to tak, měli bychom biblickou zahradu jednoznačně hledat blízko ústí Eufratu a Tigrisu do Perského zálivu.

    Článek se satelitními fotografiemi, ve kterém byl Wadí Al-Batin spojován s Pišónem, nebyl publikován v žádném vědeckém odborném tisku, jen v populárně-naučném časopise (Smithsonian Magazine)[13] před deseti léty.  Píše se v něm o dvou fosilních korytech řek jdoucích Saudskou Arábií resp. Iránem. Řeky mohly být biblickým Pišónem a Gíchónem, ale také nemusely.

    Wadi Al-Batin je aluviálním (naplaveným) kuželem rozprostírajícím se SV směrem od Hafar Al-Batin v Saudské Arábii přes Kuvajt do JZ Iráku. Je největší z několika dalších naplavenin v centrální a jižní Arábii.[14]

    Bez ohledu na to, zda Wadi Al-Batin byl Píšónem či ne, klade mnoho badatelů Eden skutečně někam do míst soutoku Eufratu a Tigrisu u vrcholu Perského zálivu.

     

    Zahrada u Perského zálivu

    Předobrazem biblické zahrady byl zřejmě sumerský Dilmun, Eridu či Edin. Dilmun legendy umísťovaly na ostrov u vrcholu Perského zálivu, snad se jedná o dnešní Bahrajn . Edin (akkadsky Edinu) znamenal rovinu a ležel v nížině mezi řekami Eufrat a Tigris.
    Mnoho badatelů proto umísťuje Eden, kde ležela biblická zahrada, někde na území Mezopotámie, do dnešního Iráku, do blízkosti Perského zálivu.

    E. A. Speiser[12] tvrdí, že i neznámé dva toky uvedené v Bibli lze identifikovat. Může se jednat o tyto řeky:

    Gíchón = Diyala, Kirkha (Kerkha)
    Píšon = Kerkha (Kirkha), Karun či  Wadi er-Rumma

    Kdysi se prý sbíhaly na vrcholku ohbí Perského zálivu s Eufratem a Tigrisem a právě zde mohla ležet bohatá úrodná země - vzor sumerského Dilmunu či biblického Edenu.
    Gíchón může být ztotožněn s dnešní řekou Diyala, tvořící meandry v Iránu, kraji Babylónie osídleném dříve Kassity[a]. Pokud tento kraj Kassitů ztotožníme s biblickým Kúšem, pak platí biblické: "Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš." Podle hydrografických studií byl říční tok posunut více k východu.
    Píšon by mohl být řekou Kerkha. Pramení v horách Zágrosu na Iránské vysočině. Připomeňme, že v Genesis se o prvním toku píše: Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato,  a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol.
    Píšon má obtékat zemi, bohatou také na kámen šóham, který je v CEP překládán jako karneol, znamená však spíše onyx či dokonce lapis lazuli (lazurit). Pokud se jedná opravdu o lapis lazuli, temně modrý kámen, pak  i Píšón dobře odpovídá řece Kerkha. Ta byla klínovým písmem označována jako Uqnú - Modrá řeka.

    Speiser však uvádí i jiné možné řešení. Pokud budeme dodržovat pořadí řek uváděných v knize Genesis, tedy od východu na západ, pak původní Gíchón může být dnešní řekou Kerkha. Tomu odpovídá i jedna ze samaritánských verzí Bible, kde se na místě Gíchónu uvádí moderní Kerkha. Jako Píšón by se pak nabízela řeka Karun  v Elamu resp. Wadi er-Rumma.

    V oblasti soutoku řek Eufratu a Tigridu u Perského zálivu lze tedy nalézt větší množství bývalých či současných vodních toků, které by šlo při dobré vůli a víře přiřadit biblickému Gíchónu a Píšonu. Budeme však muset vyřešit jeden problém. V knize Genesis se píše: "Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky...". Původní řeka by tedy měla z Edenu vycházet do biblické zahrady a odtud dále odtékat čtyřmi hlavními toky. Pokud by však zahrada ležela u Perského zálivu, řeky by do ní naopak vtékaly.

    Hlava řeky

    V knize Genesis jsou uvedeny čtyři řeky Píšon, Gíchón, Chidekel (Tigris) a Eufrat, které by měly podle většiny překladů Bible odtékat ze zahrady v Edenu. Někteří badatelé však tento výklad zpochybňují.

    Podívejme se na příslušný verš:

    Hebrejské slovo ráším je překládáno např. v CEP či BKR[2] jako toky či řeky. Znamená však hlavu. Tedy "Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje a stává se čtyřmi hlavami."
    Otázkou je, zda hlava řeky znamená ústí řeky nebo její počátek. Přívrženci umístění biblické zahrady u ústí řek Eufrat a Tigris vysvětlují pojem hlava - ráším ve smyslu úst, tedy ústí řek.

    Ráším však znamená obecně hlavu, vrchní část, či vrchol, jak ukazuje např. hebrejský slovník TWOT[15]:
    Navíc, podle verše Gen 2:10, původní řeka z Edenu vychází (yotze me). Pokud by Eden ležel na soutoku čtyř řek, pak by se do něj sjednocený tok samozřejmě musel vlévat.

    To, že výraz hlava řeky znamenal její počátek - pramen, ukazuje i nápis na Černém obelisku asyrského krále Šalmanesera III (859 - 824 př. n. l.).[10]

    Na obelisku je psáno:
    "K hlavě řeky, pramenům Tigrisu,
    k místům kde vyvěrají vody,
    jsem se ubíral...
    "[17]

    Text popisuje obsazení severních zemí (dnešního Turecka) Asyřany.

         
    The Black Obelisk[16]

    Podle Genesis by tedy měly mít čtyři řeky u zahrady svůj vrchol a nikoliv ústí. Je tedy třeba zahradu hledat u pramenů řek Eufrat a Tigris?
     

    Zahrada v Anatolii

    Obraťme svou pozornost od ústí řek Eufrat a Tigris k jejich pramenům. Obě řeky pramení na Arménské vysočině ve východním Turecku. Arménská vysočina je součástí Anatolie, tedy poloostrova Malá Asie. Poloostrov leží mezi Černým, Středozemním a Egejským mořem.  Právě na Arménskou vysočinu mnozí umísťují biblickou zahradu.

    Již v mýtu o Gilgamešovi (viz Epos o Gilgamešovi ) je uvedeno, že Utnapištim (předchůdce biblického Noeho) žije věčným životem někde daleko, u "úst" všech řek, na konci světa. Připomíná to biblický popis umístění zahrady u "hlav" řek.

    Vanské jezero

    Podle B. D. Scolnica[9] putuje hrdina Gilgameš za Utnapištimem na sever, k pramenům Eufratu, mezi nebezpečné horské stěny obklopující krajinu Vanského jezera (Lake Van) v Anatolii. Právě do těchto míst umísťují biblickou zahradu někteří badatelé.

    Vanské jezero je slané a bezodtoké, leží na Arménské náhorní plošině ve východním Turecku.

        
    Obr. Vanské jezero
    38°37′0″ s. š., 42°52′0″ v. d.

    Oblast prošla od biblických dob mnoha změnami. Klima Arménské vysočiny bylo o mnoho mírnější  než dnes. Rovněž mnohá zemětřesení silně změnilo topografii krajiny. Podle římského zeměpisce Straba (64 př. n. l. - 25 n. l.) protékala řeka Tigris Vanským jezerem, ale nemísila se s jeho slanou vodou.  

    Nalezneme v této oblasti i zbývající dvě biblické řeky Gíchón a Pišón? Gíchón by mohl být dnešní řekou Araks (Aras), která vtéká do řeky Kury ústící v Kaspickém moři. Araks pramení v Turecku na svazích hřbetu Bingol.

     Kandidátem na řeku Pišón by mohl být Murat, východní zdrojnice Eufratu. Murat pramení severně od Vanského jezera blízko Araratu. Pišón měl podle Bible obtékat zemi Chavílu "... v níž je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol." Chavílou by mohl být kraj zvaný Samsun ležící na  pobřeží Černého moře. Byla zde naleziště zlata a drahých kamenů.[9]
    Jiné teorie ztotožňují Pišón s řekou Phasis. Ve slavném řeckém mýtu hrdina Jáson usiluje získat Zlaté rouno. Cestuje do Kolchidy, kterou protéká řeka Phasis. Jedná se o biblický Pišón?

    Není asi podstatné, které dnešní řeky ztotožníme s Gíchónem a Pišónem, kandidátů nalezneme v arménské oblasti Turecka několik.

    Připomeňme si, že v Bibli je uveden směr, kde leží Eden:

    CEP Genesis 2:8
         A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.

    Ze kterého místa ležela zahrada východně? Z pohledu autorů a prvních čtenářů Genesis by byl Eden na východě od Izraele. Verš však může mít i jiný smysl - Bůh vysadil zahradu v Edenu a na východě postavil člověka.

    Po vyhnání Adama s Evou postavil Bůh východně od zahrady (nebo na východní straně zahrady) strážce s plamennými meči:

    CEP Genesis 3:24
         Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

    Proč však stráže stály jen východně od zahrady? Bylo snad možné vstoupit do zahrady pouze z tohoto směru?  Podle B. D. Scolnica[9] mohla být zahrada chráněna z ostatních stran přirozenými bariérami. Na jediné volně přístupné straně pak vstup chránily plameny. Nalezneme v arménské oblasti Turecka takové místo?
    Právě oblast Vanského jezera je prý přístupna pouze na východě. Hluboké modré vody jezera jsou na severu a západě obklopeny horami vulkanického původu. Na severu ční Mount Suphan, na západě Mount Nemrut. Oblast byla bohatá na flóru i faunu a osídlena již od mesolitu. Později se stala centrem civilizace Urartu (13. - 7. stol. př. n. l.).

    V umění kultury Urartu se často objevuje kult posvátného stromu. Na mnoha vyobrazeních se dochoval posvátný strom chráněný podivnými okřídlenými bytostmi - serafy. Strom býval zobrazován na pečetích i bronzových nádobách. Urartští bojovníci nesli symbol stromu na svých bronzových opascích a helmách.

    Strom byl tvořen kmenem se dvěmi sadami po osmi větvích. Nad stromem byl zobrazován symbol boha.

           
    Obr. Posvátný strom s dvěmi okřídlenými postavami. Víčko nádoby ze steatitu. 8. stol. př. n. l. Arménské historické muzeum, Jerevan.[18]
    Obr. vlevo. Posvátný strom se dvěma postavami. Detail bronzové helmy krále Sarduriho II.  (760 - 743 př. n. l.)[19] Muzeum Ermitáž, Petrohrad.

     

    Symbol posvátného stromu však není vynálezem starověké arménské kultury Urartu. Kořeny symbolu sahají až do éry Sumeru. Strom byl symbolem plodnosti, hojnosti, věčnosti a vzkříšení.

    Biblická zahrada je umísťována i na jiná místa východní Anatolie. Kromě Vanského jezera je zmiňováno např. Hazarské jezero (Hazar Lake) či provincie Elazi (Elazig). Právě z oblasti Elazi berou vodu prameny Eufratu a Tigrisu. Rovněž jezero Sevan v blízké Arménii odpovídá v mnohém biblickému popisu.

    Stále tedy nevíme, kde přesně Eden a biblickou zahradu hledat či zda vůbec takový kus země někde existoval. Je však možné, že bibličtí autoři byli inspirováni vyprávěními o úrodném a zvláštním místě, kde pramení Eufrat, Tigris a další dvě dnes již neznámé řeky, o kraji sevřeném horami a přístupném pouze od východu, kde lze za nocí spatřit oheň vysokého vulkánu a kde lidé ctí kult posvátného stromu.
    Toto místo mohlo mít svou reálnou podobu v kraji okolo Vanského jezera. Nachází se v blízkosti pramenů Eufratu a Tigrisu a dalších řek, které mohly být biblickými Pišónem a Gíhónem. Lidé zde žili již od nepaměti a místní kultura Urartu uctívala posvátný strom strážený okřídlenými bytostmi. Oblast je obkroužena horami, nepřístupná ze severu a západu. A nacházejí se zde vulkány[c], které mohly být vzorem plamenných mečů cherubů.

    Proč by autoři Genesis umístili biblickou zahradu na sever k pramenům řek Eufrat a Tigris? Může se jednat také o důsledek předsudků vůči všemu Babylonskému. V Genesis 10 nalezneme např. příběh o babylonské věži, jehož motivem je polemika s Babylonem.[9] Podobně mohla být biblická zahrada umístěna právě na opačný konec řek, než babylonská resp. sumerská zahrada Dilmun.  Dilmun se podle tradice rozkládal u ústí Eufratu a Tigrisu do Perského zálivu. Bible tedy umístila svou zahradu k pramenům řek. Biblická zahrada tak byla předřazena zahradě sumerské. Vždyť Babylónie, Asýrie, Sumer i jeho Dilmun  ležely v údolí Eufratu a Tigrisu. Život zde byl možný jen díky řekám, které pramenily v biblickém ráji.

    Vanské jezero je dnes slané. V jeho okolí nalezneme jen nepatrné zbytky starověkých paláců. Kraj již dávno není bohatou úrodnou oázou plnou života.
    Člověk byl podle Bible vyhnán z boží zahrady jednou provždy. Nezbývá než v potu tváře jíst chléb, jak čteme v Genesis, a do boží zahrady vstupovat jen ve svých snech a vizích.

     


    [a] Kassité (Kaššité, Kassites) jsou národem vládnoucím Babylónii od 16. do 12. stol. př. n. l.  Kassité však žili Babylónii a přilehlých oblastech i později, v 1. tis. př. n. l.
    [b] Onyx i karneol jsou odrůdy chalcedonu. Onyx má černobílé proužkování, karneol je tmavočervený.
    [c] Např. sopky Nemrut Dagi (Mount Nemrut - poslední erupce 1441 n. l.), Suphan Dagi (Mount Suphan), Girekol.
    [d] Symbol odkazuje na textový soubor se zeměpisnými souřadnicemi. Soubor si můžete přenést do počítače a prostřednictvím aplikace Google Earth (earth.google.com) se podívat na satelitní mapu místa.

    [1] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad.  Jinak také Český ekumenický překlad - CEP.
    [2] Bible svatá aneb všecka svatá písma Starého i Nového Zákona podle posledního vydání kralického z roku 1613. /BKR/ V elektronické formě SW BibleWorks.
    [3] Map of the World. The British Museum. ANE 92687. www.thebritishmuseum.ac.uk
    [4] Ptolemaiova mapa světa. wikipedia. Heslo Klaudios Ptolemaios. cs.wikipedia.org/wiki/Klaudios_Ptolemaios
    [5] The Earliest Known Map. www.henry-davis.com/MAPS/Ancient Web Pages/100D.html
    [6] Drápela, Podhrázský, Stachoň, Tajovská. Dějiny kartografie - Starověký východ.  Multimediální učebnice Dějin kartografie. Geografický ústav PřF MU Brno
    www.geogr.muni.cz/ucebnice/dejiny/obsah.php?show=41
    [7] Wikipedie - otevřená encyklopedie - hesla Eufrat, Tigris. cs.wikipedia.org/wiki/Eufrat
    [8] Delumbeau Jean. Dějiny ráje - zahrada rozkoše. Argo. Praha. 2003
    [9] Scolnic Benjamin Edidin. If the Egyptians Drowned in the Red Sea, where are Pharaoh's Chariots? University Press of America. ISBN 0-7618-3147-9
    [10] Sauer, James A. The River Runs Dry: Creation Story Preserves Historical Memory. BAR July/August. 1996. www.basarchive.org/
    [11] Hamblin Dora Jane. Has the Garden of Eden been located at last? Lambert Dolphin's Library
    http://www.ldolphin.org/eden/
    [12] Speiser, Ephraim Avigdor. The Rivers of Paradise. Oriental and Biblical Studies. 1967.
    [13] Has the Garden of Eden been located at last? Smithsonian Magazine, Volume 18. No. 2, May 1987.
    [14] Al-Sulaimia, Pitty. Origin and depositional model of Wadi Al-Batin and its associated alluvial fan, Saudi Arabia and Kuwait. Sedimentary Geology Volume 97, Issues 3-4, July 1995
    [15] Harris, Archer, Waltke. TWOT - The Theological Wordbook of the Old Testament. Moody Press of Chicago. Illinois. 1980.
    [16] The Black Obelisk. Bible Resource Pages. www.katapi.org.uk/BAndS/BlackObelisk.html
    [17] The Black Obelisk Inscription of Shalmaneser II. Ancient World Cities.com
    www.ancientworldcities.com/article-415
    [18] Lafayette, Maximillien. The Katchkars. Civilizations and religious Heritage.
    internationalnewsagency.org/civilizations_and_religious_heri.htm
    [19] Bishop, Troy. Urartu - Lost Kingdom of Van. 1982.
    www.starspring.com/ascender/urartu/urartu.html
    [20] Garden of Eden. Wikipedia, the free encyclopedia. en.wikipedia.org/wiki/Garden_of_Eden
        

    Vytvořeno: 01. 10. 2007


    [Akt. známka: 0,00 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5
    | Autor: Pavel Mat. | Vydáno: 24. 10. 2007 | Aktualizováno: 00. 00. 0000 | 28071 přečtení | Počet komentářů: 163 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    Vytvořeno prostřednictvím phpRS. Copyright Pavel Matušinský     Email: pavel_m@email.cz

    Redakce neodpovídá za obsah článků ani komentářů, které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce. Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků.