Mýty prvotního času

Nebeská klenba

Lidé odpradávna věděli, že země je plochá a nad ní Bůh umístil pevnou nebeskou klenbu na naši ochranu. Dnes víme, že Země je kulatá a od vesmírné, smrtící prázdnoty nás dělí jen vrstvy plynů, udržované jen zemskou gravitací. Je tomu skutečně tak?

 

Nejstarší nauky

Vědění všech starověkých kultur se shodovalo v tom, že Země po svém stvoření byla plochá ve tvaru obdélníku či kulatého disku. Nad ní byla umístěna pevná nebeská klenba, která zadržovala propastné prapůvodní vody.

Nejstarší nám známá civilizace Sumeru (4000–2000 př. n. l.) považovala Zemi za desku plovoucí na moři. Nad zemí se klenula nebeská báň a nad ní se rozprostíral oceán nebe, kde sídlili bohové.^{[1] [2]}

Ve starém Egyptě byl svět popisován jako disk či bárka plovoucí v praoceánu. Lidský svět byl bublinou v propastných vodách Nu (Nehybné vodstvo), odkud se vynořila země v zárodečném posvátném pahorku (Benben).^[3]

Nu (v překladu „Nehybné vodstvo“) bylo prvotní pravodstvo či praoceán, předcházející jakoukoliv formu existence. Později byl rozeznáván mužský element Nut (Nun) a ženský Naunet. [3] Nut (Nút, Nuit) byla někdy spojována s bohyní personifikující nebeskou klenbu, oblohu či Mléčnou dráhu. Zobrazována byla jako krásná žena, jejíž nahé tělo v noci zdobí hvězdy, skloněná jako obloha nad světem a jeho obyvateli. Nut chránila zemi před otevřenou propastnou oblohou, byla bariérou oddělující síly chaosu od uspořádaného světa. Její prsty na rukou a nohou se dotýkaly čtyř světových stran nebo směrů. S bohyní Nut byly spojeny také některé tituly, např. Ta, která pokrývá oblohu, Ta, která ochraňuje.[4]

Obr. Nut, bohyně nebes podporovaná bohem vzduchu Shu a božstvy Heh s beraními hlavami, zatímco pod nimi leží bůh země Geb.[4] Obr. Bohyně Nút se klene nad lidským světem. Někdy byla spojována i s Mléčnou dráhou, její klín ležel v souhvězdí Labutě, na pozadí velké trhliny v Mléčné dráze. [5]

Bible, nebeská klenba či závoj

Starověké kultury Blízkého východu, z jejichž tradic pochází Hebrejská Bible, viděli Zemi jako disk plovoucí na vodě.^[4]
Bible předpokládá, že Země je plochá, ohraničená, a nad ní se klene nebeská klenba (angl. firmament).

Při stvoření byly odděleny prvotní vody pod klenbou od vod nad klenbou. Vody pod nebeskou klenbou se shromáždily, aby se ukázala souš:^[a]

V biblické knize Genesis (např. Gn 1:6) je použit výraz raqia, který je překládán jako klenba, firmament:

Hebrejské slovo raqia nese dle slovníku Holladay význam pevné klenby, desky či kopule:^[12]

Je zajímavé, že kořen slova RQA má i význam expanze, rozšiřování, rozpínání.

Podle biblické knihy Jób má země své okraje a nad ní se klene obloha, pevná jak lité zrcadlo:

Podle biblických textů je nebeská klenba pevná. Bible rozlišuje nebesa a pevnou nebeskou klenbu. Nebeská klenba rāqīaʿ (רָקִ֫יעַ‎) (např. v Genesis 1.6) kontrastuje s nebesy shamayim (שָׁמַיִם‎), (např. Genesis 1.1). Slovo rāqīaʿ je odvozeno z kořene rqʿ (רָקַע‎), znamenajícího razítko, otisk, rozestřít či natáhnout.^[7]

Na nebeské klenbě byla světla:

Podle jiné tradice byl jediný Měsíc umístěn pod klenbu. Ostatní nebeská tělesa se nacházejí nad klenbou a jsou sice pro člověka částečně viditelná, ale fyzicky nedosažitelná.

O závoji, který je rozprostřen nad diskem země píše i prorok Izajáš:

Dle slovníku Holladay je nejvhodnějším překladem kruh, kdy je země pokládána za disk:

Klenba je postavena (založena) na zemi:

Nebeská klenba je někdy považována pouze za jakousi polokouli, poklop nad plochou zemí. Ovšem dle dávné tradice tvořila nebeská klenba ochranu v podobě koule a chrínila plochou zemi ze všech stran.

Pravodstvo a potopa

Vně nebeské klenby se nacházejí nezměrné hlubiny pravodstva, před kterými nás klenba chrání.
Nejstarší dochovaný text popisující vznik světa nazýváme Enúma eliš (podle prvních slov enúma eliš - když nahoře). Kosmogonický mýtus z 2. tisíciletí př. n. l. vychází ze starších sumerských mýtů.

Na počátku existují dva prapůvodní živly - Apsú a Tiámat. Apsú představuje sladkovodní moře a mužský princip, životodárná Tiámat je slané moře a princip ženský. Smíšením jejich vod se rodí první generace bohů a z nich pak další.^[9]

I mnohem pozdější hebrejská tradice spojuje nebesa s vodou. Obecným hebrejským výrazem pro jakákoliv nebesa je slovo šamajim (שָׁמַיִם). Etymologicky se slovo šamajim vykládá „jako složenina slov šam a majim (tam, kde je voda), či jako složenina eš a majim (oheň a voda).^[10]

1. Kniha Henochova popisuje zemi nesenou pilíři a chráněnou nebeskou klenbou s otáčejícími se nebesy. Vodstvo nad klenbou je mužské podstaty, voda pod zemí je ženská:^[a]

Podle Bible zemi při celosvětové potopě zaplavila voda nad klenbou. V klenbě se otevřely nebeské propusti a na zemi se vlilo ohromné množství vod.

Podle jiné tradice zaplavila svět sladká voda a zředila všechna moře, která byla do té doby mnohem více slaná. Cílem bylo zastavit nemoc, hrozící vyhubit veškerý život, a rovněž omezit nadvládu nelidí. Potopa postihla zemi kouli, nikoliv zemi plochou. Přežili lidé shromáždění na jednom místě v podzemí, kam měla voda zabráněno v průniku. Těm pomohli obyvatelé ploché země.

Průsečík země a nebeské klenby

Lidé se domnívali, že na okrajích ploché země musí být nebeská klenba se zemí spojena. Právě zde je možné, na některých místech, proniknout za oponu nebeské klenby. Ta je částečně průhledná a umožňuje vidět nebeská tělesa. Mnohé je však lidským zrakům skryto a může být zjeveno až poodhrnutím nebeské opony. Pak člověk může spatřit dosud netušené barvy i počátek jiných světů. Některým vyvoleným jsou někdy otevřena nebesa a umožněno pohlédnout za oponu (např. Ezekiel 1:1). Na druhé straně je předpovězeno, že na konci věku bude opona nebeské klenby rozhrnuta všem lidem, mnozí se z toho pomatou.

Obr. Rytina Flammarion (1888). Muž nahlíží za oponu  nebeské klenby. Popisek pod rytinou (zde není zobrazen): „středověký misionář říká, že našel místo, kde se setkávají nebe a země...".[7]

Sedmé nebe

Podle tradice je svět nad nebeskou klenbou uspořádán do několika úrovní. Mnohdy se uvažovalo sedm nebeských sfér (angl. celestial spheres) či sedm nebes. Mystikové považovali sedmé nebe za nejsvatější část nebe. Dle hebrejské tradice existuje sedm nebes. Sedm nebí se týká sedmi sfér stvořeného světa, přičemž sedm nebí v tomto světě tvoří soubor clon, skrze něž prochází božské světlo z vyššího světa. Skrze tento soubor clon sedmi nebí světa proniká božské světlo do nižších světů. Člověk může svými duchovními složkami pronikat těmito nebeskými sférami, pokud o to usiluje a splňuje specifické podmínky.[10] Podle 2. Knihy Henochovy (kap. 6) putují slunce a měsíc ve čtvrtém nebi. V jednotlivých úrovních žijí různé bytosti. Někdy bývá sedm sfér odvozováno od sedmi planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) obíhajících ve svých drahách nad zemí. Tradice se promítá i do našeho života, kdy běžně používáme sousloví „být v sedmém nebi“, tedy být vrcholně šťastni – sedmé nebe za nebeskou klenbou by mělo být říší nejvyšší dokonalosti, sídlo Boha.

Obr. Dřevoryt (1475) Slunce, planety, andělé a nebeská klenba.[7] Povšimněme si nebeské klenby, pak sedmi úrovní nebes a sídla  nebeských bytostí.

Védy

Staroindické védy (1500–500 př. n. l.) i z nich odvozený hinduismus dělily svět na  čtrnáct menších světů, sfér tvořících kosmické vejce. Sedm světů bylo horních a tvořilo nebeské sféry, sedm dolních bylo podsvětních.  Nebeská klenba sestává ze sedmi sfér a každá je desetkrát rozsáhlejší, než ta pod ní. Náš vesmír (a každý jiný vesmír) se rozprostírá uvnitř kulovitého obalu obklopeného vrstvami tvořenými jednotlivými základními prvky hmoty. Oblast uvnitř obalu se nazývá brahmánda, neboli „Brahmovo vejce“. Obsahuje zemský disk či plochu - zvanou Bhú-mandala - která ji přibližně dělí na vyšší, nebeskou polovinu, a podzemní polovinu zaplněnou vodou. Ve středu stojí kuželovitá hora Sumeru, tvořící světovou osu.[13]  Některé moderní výklady védské kosmologie vysvětlují plochu země jako rovinu ekliptiky.

Obr. Oblast uvnitř skořápky se nazývá Brahmánda neboli „Brahmovo vejce.” Obsahuje zemskou kruhovou plochu Bhú-mandalu, která dělí celý vesmír na dvě polokoule: vrchní nebeskou a spodní podzemní část. Bhú-mandala se dále dělí na několik zeměpisných oblastí, tradičně nazývaných dvípy neboli „ostrovy”, varši neboli „regiony” a oceány.[13]

Starověké slovanské védy, ze kterých byly odvozeny védy indické, popisují klenbu jako neprostupnou bariéru, kterou bychom dnes snad nazvali silovým polem. Ta chrání náš svět před životodárnými vodami praoceánu. Klenba je složena ze sedmi vrtev či sfér. Síly nepřátelské lidskému světu se snaží oslabit nebeskou klenbu a svět pod ní zničit.

Slunce, Měsíc i planety putují po svých drahách pod kopulí nebeské klenby. Nad kopulí se rozprostírají nesmírné dálavy pravodstva, v nichž byly stvořeny další světy, rovněž chráněné vlastními kopulemi nebeské klenby.

Na počátku, ve zlatém věku lidstva, byl neustále den. Čas, jak jej známe dnes, pro člověka neexistoval. Měl vlastní biologické hodiny, podle kterých řídil svůj spánek a činnost. Na obloze nebyl Měsíc. Pohyb moře byl dán tepem srdcem země, jejími nádechy a výdechy. Tma nastala poté, kdy poprvé člověk zabil člověka.

Nebeský kříž Pravodstvo nad nebeskou klenbou je pro nás nekonečné. Je symbolem chaosu, avšak i tyto bezedné hlubiny vod jsou směrově uspořádány - do nebeského kříže. Nebeský kříž je tvořen dvěma rovinami, z nichž ta vodorovná je rovinou země-plochy. Nebeský kříž určuje základní orientaci našeho světa a stal se naším prvním, základním symbolem.

Obr. Symbol kříže.

 --- pokračování příště ---

Vydáno: 27. 12. 2023