Mýty a genetika

Lidé se od pradávna snažili vysvětlit původ svůj i všeho kolem nás. V mnoha mýtech a posvátných textech nalézáme příběhy o stvoření prvního člověka a lidské historii. Na starých hliněných tabulkách Mezopotámie čteme dlouhé seznamy vladařů sahající až k bohům. V sumerských mýtech je popisováno stvoření člověka a místo zvané Edin, kde první člověk žil. V Bibli nalézáme příběh o stvoření prvního lidského páru, který pobýval v zahradách Edenu. Popisovány jsou zde i pozdější osudy Izraelitů prchajících z Egypta do zaslíbené země, jejich rozdělení do dvanácti kmenů a pozdější rozptýlení po různých částech země. Bible je plná rodokmenů důležitých postav. Lidé byli zkrátka již od starověku fascinováni svým původem, který mohl předznamenávat přízeň bohů.

V čem jsou mýty o původu a historii člověka reálné a v čem metaforou? Jaká byla skutečná genese národů popisovaných ve starověkých mýtech či Hebrejské Bibli? Kdy a kam se stěhovaly starověké národy? Kdy a kde se člověk naučil obhospodařovat zemi, chovat zvířata, šlechtit rostliny i živočichy? Na tyto otázky můžeme hledat odpovědi s pomocí mocného nástroje lidského vědění - genetiky.

Evoluční genetika

Genetika je biologická věda, zabývající se dědičností, geny a proměnlivostí organismů. Nás zde budou zajímat hlavně výsledky evoluční genetiky zkoumající mechanismy evolučního vývoje, genetické rozdíly v populacích atd. Právě evoluční genetika nám může leccos prozradit o vzniku a vývoji lidského rodu. 

Gen

Gen je jednotka dědičné informace, podle které se vytváří podoba organismu. Genem nazýváme také úsek DNA se specifickou funkcí, který je schopen utvářet při dělení buňky svoje vlastní přesné kopie. Ty se pak přenášejí do dalších generací.

Dědičnost a proměnlivost organismů tvoří podstatu genetiky. Genetika je relativně nová věda. Lidé však používali základní poznatky genetiky již od starověku v rámci domestikace hospodářských zvířat a užitkových rostlin.

DNA

DNA (Deoxyribonukleová kyselina) je nositelkou genetické informace většiny organismů. Ve své struktuře nese kód, který předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. DNA uchovává ve své struktuře genetickou výbavu celého jedince.

Původ člověka

Genetická výbava každého jedince je složena z dědičné informace obou rodičů. Genová výbava obou rodičů se tedy mísí. Po deseti generacích lidé sdílejí jen nepatrný zlomek dědičné informace společného předka. Stopovat takovéto zlomky genetické výbavy u našich předků je tedy téměř nemožné.

Existují však přenosy genů, při kterých se informace rodičů nemísí. Takové přenosy z matek na dcery či z otců na syny lze použít pro sledování příbuzenských vztahů hluboko do historie. Pro tyto účely se používá DNA z chromozomu Y a DNA z mitochondrií:

DNA chromozomu Y Chromozom Y se dědí pouze z otce na syna. V chromozomu Y je tedy uložena genetická informace předávaná v mužské linii. I když představuje chromozom Y pouze 0,38 % celkové DNA obsažené v lidské buňce a je nejmenším ze všech chromozomů, obsahuje největší nerekombinující blok DNA v lidském genomu (přibližně 58 milionů párů bází) a je proto vhodným „záznamovým zařízením“ genetických změn.[11]

Obr. Dědičnost chromozomu Y.[8]

Mitochondriální DNA (mtDNA) V mitochondriích je uložena genetická informace předávaná v ženské linii. Na další pokolení je dědičná informace přenášena ve vajíčku matky.  MtDNA se mezi generacemi žen mění jen málo a je tedy vhodná ke sledování vývoje etnik ve sledu až stovek generací.[2] Identifikační schopnost hypervariabilních oblastí mtDNA ale není taková, aby bylo možné pomocí analýzy mitochondriální DNA sledovat ženské linie s takovou přesností jako mužské linie podle chromozomu Y.

Obr. Dědičnost mitochondriální DNA.[8]

Důležitým vodítkem při zjišťování jednotlivých linií jsou markery neboli spontánní mutace různých částí genomu. Markery od sebe odlišují různé skupiny lidské populace, přičemž je možné stanovit dobu, kdy ke konkrétní změně v genové výbavě došlo. Takto lze každého člověka zařadit do konkrétní větve lidského rodokmenu. U ženské rodové linie se sledují markery v mitochondriální DNA, u mužů pak v chromozomu Y.
Chromozom Y předávaný v mužské posloupnosti obsahuje více genetického materiálu. V mitochondriální DNA zase probíhají mutace rychleji.^[3]

Čím více společných znaků (markerů) mají dva jedinci, tím bližší příbuzenské vztahy je spojují. Některé etnické skupiny nesou v dědičné informaci zcela jedinečné rysy. Platí to např. pro linii dědičných židovských kněží, tzv. koheny. U nich je již velice dobře popsána jejich vývojová historie hluboko do minulosti.

Haploskupiny, subklady a haplotypy

Haploskupina odpovídá pojmu rod (skupina lidí, kteří pocházejí z jednoho společného předka). Jde o unikátní mutaci v chromozomu Y, kterou mají v DNA všichni členové rodu.

U Slovanů nejrozšířenější je haploskupina R1a (není však jediná). Tu lze sledovat k haploskupině R1, odkud se vyčlenila R1a. Jde o tzv. Mohylovou kulturu, která osídlila Evropu po ústupu ledovce. Tato kultura byla šiřitelem indoevropských (praslovanských) jazyků a např. domestikací koně. Odvozená haploskupina R1a1 je rozšířena u Slovanů Východní a Střední Evropy.

Podskupinou haploskupiny je subklad (subclade). Jde o větev rodu. V genealogii DNA trvá vytvoření, přežití a rozmnožení subkladu do tisíců lidí celá staletí i tisíciletí. Tito lidé nesou v DNA minimálně dvě mutace chromozomu Y - mutaci rodu (haploskupiny) a mutaci větve (subkladu). Vznikají tak rodostromy mutací.

V genealogii se využívá k určování příslušnosti k haploskupinám (které sdružují lidi se společným biologickým původem v řádu tisíců let) shoda haplotypů. Haplotyp je v genetice označení pro kombinaci konkrétních verzí genů (alel) nebo genetických značek (např. SNP - snipů, nezvratných mutací), které se nacházejí na jednom chromozomu a jsou děděny společně jako jeden celek od jednoho z rodičů. Haplotyp může sloužit jako doklad totožnosti konkrétního člověka. Analýza haplotypů na chromozomu Y (výhradně po otci) nebo v mitochondriální DNA (výhradně po matce) umožňuje sledovat rodové linie tisíce let do minulosti a mapovat migrace lidstva. Pro genealogii DNA se lépe hodí analýzy chromozomu Y.^[b]

Migrační vlny

Zkoumání lidského genomu umožňuje sledovat cesty pravěkých i současných populací. Porovnáním genetických dat s archeologickými nálezy jsou odhadovány hlavní migrační vlny člověka v jednotlivých světadílech.^[3]

Praotec Adam

Donedávna byl za mužského prapředka dnes žijících lidí pokládán jeden jediný muž žijící asi před 50 až 70 tisíci lety ve východní Africe^[1]. Jinde se uvádí 40 až 100 tisíc let, ale také 160, 270 či 360 tisíc let. Jde však jen o odhady, jak ukazuje i rozptyl stáří našeho společného prapředka. Podobat se mohl snad dnešním jihoafrickým křovákům, kteří patří k nejstarší linii našeho rodokmenu. Existence východoafrického Adama neznamená, že byl tehdy jediným existujícím mužem, ale to, že se jeho potomci postupně rozšířili, zatímco přímí potomci ostatních mužů vymřeli. Celá populace moderního člověka tedy žila ještě před 40 až 360 tisíci lety ve východní Africe. Genetické studie odhadují, že v určitém okamžiku vývoje lidstva se velikost efektivní populace snížila na necelých 3 000 jedinců, což bylo příčinou, že se do dnešních dnů zachovala pouze jedna hlavní „adamovská“ varianta Y chromozomu. To ovšem nic neukazuje o skutečném stáří lidstva. Vždyť existují nálezy člověka moudrého Homo sapiens staré milion let. Větší část evoluce člověka je nám dosud skryta. A nové objevy v oblasti genetiky ukazují, že Afrika nemusela být kolébkou člověka a celý obraz původu člověka je složitější a nejednoznačnější, než se před pár lety očekávalo.^{[a] [9]}

Pramatka Eva

Ženským prapředkem byla údajně žena žijící asi před 100 až 150 000 lety v Africe^[1]. Jiné odhady uvádějí 70 až 270 tisíc let.^[12] Také v tomto případě přežili do dnešních dní pouze potomci této africké Evy, potomstvo ostatních žen zmizelo v propadlišti dějin. O osudech žen ve vzdálenější historii nevíme nic. 
V učebnicích se stále můžeme dočíst, že dnešní typ člověka (Homo sapiens) se vyvinul ve východní Africe asi před 100 až 150 000 lety. Zhruba před 60 až 40 000 lety opustila skupina lidí africký kontinent a její potomci postupovali přes Blízký východ podél pobřeží dále do Asie a Austrálie. Tam dorazili asi před 50 až 35 000 lety. Od té doby se až do současnosti vystřídalo několik tisíc generací. Během těchto generací vznikly veškeré rozdíly ve fyzickém vzhledu jednotlivých ras, odlišné kultury a jazyky.^{[3] [4]}
Afrika je považována za kolébku lidstva, východiskem hlavních migračních proudů se však stala Střední Asie. Odsud se před 35 000 lety dostal člověk do Evropy.

Podle novějších výzkumů přišli první lidé  (v rámci naší éry) před nejméně 45-50 tisíci léty. Předpokládá se, že přišli z východu - z Ruské roviny, nebo z jihu - z Mezopotámie. Zastihl zde ještě neandrtálce, ale k předání genů nedošlo.

Před 20 000 lety osídlili lidé Sibiř a asi před 15 000 lety přešli na americký kontinent.^[3] Uvedené údaje jsou pouze přibližné a v současnosti probíhá několik projektů, které mají za cíl zpřesnit naše poznatky o migraci lidí.

U informací uložených v mtDNA rozeznáváme několik skupin podle etnické podobnosti - haploskupin. Haploskupiny (též haplogrupy) umožňují sledovat historii ženské linie od prvého stěhování lidí z Afriky až k dnešním etnickým skupinám.^[2]

Obr. - Migrace lidí dle sledování změn mtDNA.[2]

Jiná verze putování člověka:

Obr. Historie rozšíření člověka (údaje jsou v letech před současností).^[6]

Vše je jinak?

Výsledky evoluční genetiky za poslední léta však mohou začít bořit učebnicové příběhy o africkém původu člověka. Někteří vědci tvrdí, že dle výsledků přesnějšího a plošnějšího určování haplotypů lidí naši prapředkové z Afriky pocházet nemusejí. Doposud není jasné, odkud se vzali naši nejvzdálenější předkové druhu Homo sapiens - Člověk rozumný. Snad z Asie, Afriky či Evropy. Co je jasnější, v procesu migrace se někteří přestěhovali do Evropy, z nich někteří na Sibiř a pak přes dnešní Beringův průliv (tehdy po souši) na americký kontinent. Jiní prošli do dnešní Číny a jihovýchodní Asie a odtud i do Polynésie.^{[7] [10]}
Genealogické nitky zatím vedou do časové hloubky 300 tisíc let a na Afriku nejsou nijak zvlášť navázány. Historie lidstva je mnohem tajemnější a složitější, než se před několika léty uvažovalo.

Otazníky a vykřičníky

Podle různě publikovaných harmonogramů se lidé vyvinuli v Africe asi před 200 tisíci lety a začali migrovat na další kontinenty zhruba před 100 až 70 tisíci lety. Ovšem dnes již víme, že lidé zde žili již v době před milionem let. Co se s člověkem dělo v průběhu oněch dosud neprobádaných 800 tisíců let? Odpověď nabízejí mýty a legendy - existovala zde řada civilizací, které z různých důvodů zanikly. Lidé museli začínat znovu a znovu. A vždy nakonec udělali fatální chyby vedoucí k resetu, nutnosti obnovy.

Existence člověka moudrého (Homo sapiens) se novými a novými objevy posouvá stále do minulosti. Dříve se tvrdilo, že se Homo sapiens vyvinul ve východní Africe asi před 100 až 150 tisíci lety. Za nejstarší nález druhu Homo sapiens (tzv. Omo 1) je v učebnicích stále vydáván ten z Etiopie, od řeky Omo, starý přibližně 190 tisíc let. Ovšem potvrzeny jsou i nálezy lidských fosilií starých 300 tisíc až milion let. V roce 2025 byl ohlášen nález lebky pojmenované Jün-sien 2 (Yunxian 2) staré asi milion let! Jde o pozůstatky Homo sapiens - člověka moudrého.^[5] To zcela mění vědecké představy o tom, kdy a jak se náš druh začal formovat.

Lidské dějiny jsou zapsány v našich DNA. Jeden z nejvýznamnějších populačních genetiků Michael Hammer již v roce 2013 vyhlásil v časopise Scientific American, že předka současných lidí je třeba hledat ve Starém světě, tedy v Evropě.
Výsledky genetické genealogie ukazují, že lidé procházeli opakovaně etapami, kdy jich zbylo velice málo, maximálně několik tisíc na celé zemi. Některé rody prošly hrdlem láhve populace, mnohé nikoliv.^[c] My jsme potomci těch, kteří nespočetněkrát, jakoby zázrakem či zásahem z vyšších sil, přežili. Nelze si zatím představit, kolik rodin a rodů neprošlo krizovými dobami a zmizelo beze stopy.^[7]

Ukazuje se snad, že mýty mají pravdu v tom, že člověk zde žije od nepaměti a byl stvořen nadpozemskou inteligencí? Lze připustit myšlenku, že zde mohly existovat civilizace vyvíjející se i stovky tisíc let, které zanikly, a jen nepatrnému zbytku lidstva byla dána šance začít znovu? Prováděl někdo cílené zásahy do lidské DNA?
A kam vede cesta civilizace dnešní, kdy je lidská DNA cíleně poškozována, příroda ničena a nastolován globální nový světový řád? Zřejmě opět k zániku současného lidstva. Lze jen doufat, že přeživším bude dána opět šance začít svět zalidňovat. Putovat po očištěné zemi na dobrodružné cestě, objevujíc opět nové kontinenty a krásu stvoření. 

Pokračování - Původ hospodářských zvířat a plodin

Pokračování - Původ Slovanů (I)

Volné pokračování - Následnictví

Vydáno: 16. 07. 2007
Doplněno: 28. 12. 2025